Wallis, Dom 4545m

Wallis, Dom 4545m

Někdy se stane vrchol srdcovou záležitostí, láskou která vás provází dlouhý život. A tím způsobem že kolem ní jezdíte s úctou, je krásná a chcete ji pohladit, tu horu, vysokou, nádhernou, často schovanou v mlze a za jinými vrcholy. A nejen že jezdíte kolem ní, čas od času se přiblížíte blíž, zkusíte k ní vystoupat nahoru, ale vždy to nejde, a nesmí se nic pokoušet, jednou přijde chvíle kdy ona dovolí, ale třeba také nedovolí nikdy. To nevadí, stála tam, stojí tam a bude stát myslím ještě dlouho.

Je to už třináct let přesně co jsem tuto horu uviděl, a ani nevím proč se mi stala srdcovou záležitostí, čtyřikrát jsem ji navštívil, četl o ní, viděl obrázky, fascinoval mě název, údolí i pohoří kde se nachází, a jak jsem postupně stoupal nahoru i úžasné výhledy, na Weisshorn, na Matterhorn, na Lenzspitze, Nadelhorn. Určitě mě přitáhla svojí samotou, nevede blízko žádná lanovka, svojí náročností, k ledovci se dostanete celodenním výstupem, lesním i skalním, a ještě hoďku nad chatou, tam jsou místa pro stany, na moréně, v zajetí sněhu a ledu, tam přespávají pouze ti kteří mají úmysl obejmout vrcholový kříž. A podívat se směrem na jih na údolí nad Saas Fee. Někdy jsem zde potkal pár stanů, ale někdy ani jeden, nikoho, prázdno a ticho, a tak se to stalo i tentokrát. Své dřívější pokusy jsem zkoušel vždy s kamarády, nejdojemnější to bylo se synem, měl dvanáct roků a podařilo se nám až k Festijochu, skalnímu přechodu kde pak už začíná ledovcové lezení na cepínech, pokud zvolíte cestu přes Festigrat, dlouhý sněhový hřeben který vidíte z veliké dálky. A nezapomenu ani ten z mých pokusů kdy jsem s Mírou byl moc blízko, možná dvě stě metrů od kříže, občas se nám ukázal, kdy mlha opadla a hned se zase skryl. Bylo už pozdě, byla mlha, Míra měl těžkosti s mačkami. A říkám mu: “Míro, pokud ke kříži, ztratíme ještě dvě hoďky, nic pro mlhu neuvidíme, a tuto horu mám natolik rád že se sem rád vrátím“.

Nikdy jsem tam neměl ideální podmínky, bud veliký mráz, nebo moc sněhu, nebo mlha, nebo veliká zdržení při lezení. I letos to byl pokus, počasí i předpověď velmi optimistická, týden před i potom slunečný jen vrcholový den, neděle, s předpovědí zvýšené oblačnosti, ale bez bouřek. Celý Wallis na začátku jara postihla sněhová kalamita, zvýšený lavinový stupeň, dokonce nějaký týden Zermatt vlakem uzavřený. Jak dlouho může trvat než sníh opadne, vždyť může vydržet i celé léto, ne hned v Randě a okolí, ale nad tři tisíce metrů a hlavně nad čtyři tisíce metrů určitě. Ještě v květnu jsem sledoval jak během jednoho měsíce klesl vrcholový sníh na Allalinhornu z pěti metrů na čtyři, tedy pouze jeden metr, to je málo a moc sněhu stále. Nyní v červnu kdy jsem už znal blízkou předpověď počasí jsem se moc těšil, začal jsem volat svým kamarádům. Nejvíc jsem si přál se svým synem se vrátit, přece jenom i jemu už uběhlo několik roků od našeho pokusu, bylo by to nádherný a hluboký, být se synem na vrcholu hory kterou mám tolik rád, která mi je tak blízká. Ale být úspěšný s vrcholem se musí moc věcí uzpůsobit, hlavně podle počasí, pak musíš jet v neděli nebo ve středu, prostě kdykoliv. Dom není víkendová procházka a Wallis pro nás také není pohořím u sousedů. Z domova to je přes tisíc kilometrů, k moréně a stanu jeden den, vrchol také celý den, a sestup a návrat celý den, a jeden den rezervní je důležitý.

Všichni kamarádi pracují a stejně i syn a nemají čas. Už dlouho jsem měl myšlenku a po zkušenostech že s opatrností musím horu zvládnout i sám, vždyť většinou jsem vedl druhé, ano jistili jsme se poctivě na laně, pomohli jsme si navzájem. Ale pokud ten kopec dovolí, pokud volá, tak i mě samotného. Není to vždy bláznivé rozhodnutí, vím dobře a snad i každý druhý rok má Dom svoji oběť, na horách se to stává a horolezectví je rizikový sport, riziková zábava. Můžeš se chránit, můžeš se připravovat, ale vždy se všechno nemusí zdárně podařit, nad tebou je mocnější příroda, změna počasí a další objektivní nebezpečí, pád kamení, utržení skoby, ztráta mačky, pád do trhliny, uklouznutí, mlha..

Ano ta nebezpečí mám v hlavě, ale je to podobné jako v autě, uděláš autoškolu, jezdíš pravidelně, cvičíš, a pak se neštěstí může stát rychle, a nemusí být hned náledí.

Den přišel, víkend kolem 24.6. je ideální, je to neděle, jak symbolické, v neděli vystoupit na Dom, to mi zní jako navštívit v neděli chrám, baziliku, dom. Celý týden důkladně studuji podmínky, počasí, i rozvrh cesty které se držet, v pátek přijet do Randy, v sobotu do dvou hodin odpoledne vystoupit na morénu k ledovci a postavit stan, potom spát a podvečer aspoň hodinu si prošlápnout cestu a hodinu zpět. V devět hodin potom zalehnout a kolem třetí při čelovce již vzhůru, kolem sedmé začít lézt s cepíny po ledě a hřebenu a kolem dvanácté být nahoře, nejpozději potom do dvou hodin a podle podmínek stejnou cestou dolů nebo delší cestu ve vzdálenosti od séraků a v úctě od trhlin. Určitě do setmění zpátky ve stanu a v pondělí dopoledne sestoupit úplně dolů, v úterý večer už na noční k pacientovi. Rezervou mi tedy zůstává pondělí odpoledne. Nyní uvidím jak se odchýlím od svého plánu.

Je pátek, ráno v devět vyjíždím z domu, cestou několik zdržení, objížďky, páteční zácpy v Innsbrucku i Mnichově, až v devět večer jsem na hranicích do Švýcarska, o půlnoci na Gotthard pasu, zde přespím a ráno dojedu do Randy, trochu zpoždění ale ne hrozné. Ráno v šest jsem na parkovišti, pobalím nutné věci a hned mizím v lese, vůně lesa, ticho, čerstvý vzduch, snažím se stoupat klidně, ale i rychle, ať dřív než vyjde sluníčko jsem co nejvýš. Se sluníčkem je to těžší, vody málo, cestou žádná. Cestu znám, moc se nezměnila, pár novějších značení, veliký vzdušný lanový most, ten je nový. Cestou nepotkám ani nohu, asi jsou všichni nahoře, nebo snad dole, nebo už není tolik zájem o toto potěšení. Ani u první chaty Europa huette nikdo, pokračuji ve skalách, někde žebřík, jinde ocelové lano pro jištění. Cestu znám vážně i poslepu, za chvíli se stočí doprava a závěrečný delší úsek přes otevřené plató k Dom huette. Několikrát jsem si dovolil krátkou přestávku, doplnit tekutiny a ve dvanáct hodin jsem u chaty. Ani noha, aha tak jsou všichni ještě dole a brzy budou nahoře, myslím si. Odpočívám, dívám se vzhůru, moréna je bez sněhu, tedy stan postavím na suchu, možná tam nahoře už nějaký stan stojí, od chaty není nic vidět, je to ještě hodina stoupání.

Jdu se podívat do chaty do winterraumu, možná tam někdo bude. Ano je, dva kluci tam jsou, zdravíme se, jeden je Stefan a druhý Georgij, opravdu s úžasem se dozvídám že je to syn a otec a jsou z Bulharska, bavíme se rusky, německy a i česky, vždyť slovanský jazyk je si blízký. Budou nocovat na chatě a zítra v neděli chtějí lézt také Festigrat, chtějí vyrazit v noci ve tři hodiny. Dobře tak v noci uvidíme čelovky, budeme o sobě vědět, je to dobrý pocit pokud víte že ještě někdo v noci bude blízko, a nevadí že jen v dáli uvidíte světlo. Sice je jedna hodina odpoledne ale přejeme si dobrou noc a rozcházíme se, já musím ještě hodinu výš, tam kde jsou místa pro stany, tam kde potom začíná sníh a led. Jedno místo se mi líbí, uklízím v okolí kameny, čistím zem, skládám kameny a stavím si kamennou lavičku na materiál a vedle na vařič, čas je výborný, uvařím dva litry čaje, postavím stan a ve tři hodiny už usínám, musím dospat včerejší noc a také tu noc zítřejší. Podvečer vyrážím oblečený s materiálem až k ledovcovým sérakům a trhlinám, abych prozkoumal za světla možnou cestu, sníh drží, boří se po kotníky a vím že v noci bude tvrdý jako sklo, je to výborné, půjde se rychle. Na vrcholu má být minus dvanáct stupně a přes den příjemné minus tři. Tedy podmínky opravdu výborné, ani jsem je nečekal, čekal jsem víc sněhu a nepříjemnosti s bořením se v něm. A mnoho trhlin je pod sněhem, tedy žádné složité přelézání a obcházení. V osm jsem u stanu a zase vařím, nyní i zásobu vody pro zítřek kterou nechám pro návrat, může být odpoledne ale stejně tak i pozdě večer.

A v devět už ve spacáku poslouchám ticho, jen praskání ledu a v dáli i laviny a odtrhy ledovců. Ledovec pracuje neustále, jednou jsem spadl do trhliny, měl jsem štěstí, seděl jsem osm metrů hluboko, nade mnou klenba a jen díra kde jsem spadl, a poslouchal jsem pohyb ledovce, bylo to jako když sedíte v kostele a někdo otevírá a zavírá obrovské dveře, takový zvuk. No už bych nechtěl tento pohled zažít. Usínám.

Ve tři ráno otevírám stan a nebe je plné hvězd, je to krása, zima není hrozná a vím jak půjdu brzy bude fajn. A jako včera chci co nejdřív co nejvýš, dřív než se slunko dotkne tohoto bílého království, opravdu raději cítím zimu než se potím v horku slunce a mažu faktorem padesát. Ťapi sám, čelovkou si svítím, přestávky žádné, občas se ohlédnu, ale světlo nevidím žádné. Nevadí, vím že brzy se objeví. A skutečně, hluboko dole, jedna, dvě a trochu dál další jedna, dvě. Aha tedy dvě dvojice stoupají také, jedna je ale rychlejší než druhá, je to poznat. Tam kde končí ledovcové trhliny začíná skalní lezení na Festijoch, je mi už jasné proč ta jedna dvojice byla rychlejší. Oba mají lyže, jsou to skialpinisté, ale tuto sklaní barieru musejí zvládnout s lyžemi na zádech. A zvládají, stejně i moji známí z Bulharska a stejně i já. Každý jen lezeme jiným kuloárem, jen jeden je správný, ale každý věříme že ten svůj je nejsprávnější. No později zjišťuji že ani jeden jsme netrefili ten správný, nevadí.

Spolu se Stefanem a Georgem jsme nad Festijochem, tedy jsme si pomohli o dobrých až tři sta výškových metrech. A lyžaři, hluboko pod námi, ale protože musejí přes sněhová pole, brzy ale získávají výšku a po nějaké době je vidím mnohem výš nad námi. Někdy i ta delší cesta se může stát kratší. Ale neuměl jsem si představit jinak, než na Dom vylézt po tomto ledovcovým a skalním hřebeni. Nyní se víc bavím se Stefanem a jeho tatínkem, vím že opět se rozejdeme, oni jsou dva a mají lano, vím že jim lezení potrvá delší dobu, úseky musejí jistit. Já jinou možnost nemám, než věřit svým dvěma cepínům a sobě a každému kroku a kopnutí do ledu a sněhu. A skutečně za chvíli získávám veliký náskok, ale tam kde se hřeben položí zase oni se přibližují.

Lezení je to opravdu dlouhé, výhledy nádherné, je slunečný den, ale v údolí se tvoří mraky a vím že odpoledne budou tyto mraky stoupat vzhůru, snad zvládneme být u kříže dřív než se v těchto mracích schováme, to je ta mlha, možná boží požehnání které zakrývá vše kolem nás, ale můžu nad tím přemýšlet jakkoliv. Nyní mě spaluje slunce a jeho paprsky a jsem rád za mírný skalní stín. Kolem poledne jsme dvě stě metrů pod křížem, na místě kde vzpomínám na Tebe Míro, na ostatní kamarády kteří kdy byli se mnou blízko, jsou to dlouhá léta.

Věřil jsem že pokud budu pozorný vrchol mi dovolí se přiblížit. Myslel jsem při této cestě na mnoho událostí, na moji rodinu, manželku, děti. A už jsem věděl že je mi dáno abych vystoupil sám, možná jsem to bral všechno příliš emocionálně, možná sobecky, ale určitě s vděčností, vidět vrcholový kříž jako na dlani, byl to nádherný pocit, jenom děkuji jsem byl schopný vyslovit a za chvíli jsem se objímal se Stefanem a jeho tatínkem Georgijem. Opravdu tady jsem své slzy nemohl schovat, byl jsem rád za tuto společnost, oni otec a syn na jednom laně, připomínali mi Abrahama a Izáka, stejně tak jako jednu společnou Evropskou unii, i Bulharsko si prošlo v minulosti slzavým údolím. Objímám Krista na kříži, tohoto Pána života a smrti, je neděle a vstal z mrtvých, je to osobní vyznání a víra. Z batohu vytahuji jeden dárek, pozornost, před léty jsem dostal od nemocného pacienta, byl pozitivní HIV a ve stadium Aids, daroval mi vlajku, na které byly všechny erby kantonů Švýcarska a také knížectví Lichtenštejnska, kde žil a umřel. Vzpomněl jsem si na něho a kde jinde bych měl takovou vlajku pověsit než na místě nejvyšší hory Švýcarska ležící celým půdorysem v této alpské zemi.

Je to i moje vzpomínka na všechny nemocné, a cestou nahoru jsem často přemýšlel co dobrého takové lezení může někomu přinést. Druhým nemůže dát nic, je to vážně sobecká záliba, osobní záležitost a nikdy se nestanete hrdiny a svět neuděláte lepším. Ale pro mě horolezectví a hory nejsou něčím co bych měl dávat druhým, jsou pro mě tím jako když vstoupíš do kostela, katolického stejně jako ortodoxního, jako když se ukloníš v mešitě, stejně jako když navštívíš sám divadelní představení nebo se jdeš projít lesem, a nebo sedíš doma na zahradě na lavičce a přemýšlíš, o Nebi, o sobě, o svých přátelích. Nic druhým nedáváš a přitom dáváš strašně moc, jenom je to skryté, je to skryté a všechno se odehrává v tichosti, v zimě kdy mrzne a zároveň tě pálí slunce. Myslím že nikdo nestoupá sám, neseš sebou i ostatní, ve svém srdci v myšlenkách. Hora a tyto dny Tebe proměňují a tak proměňuješ ty své okolí. Horolezectví mám rád, ne takové kde se předhání v čase a ve výšce a počtech, ale určitě si raději přečtu a přemýšlím o někom kdo i malý kopec vyleze a stane se mu kopec tím životním. Když se podíváš do dějin, všechny velké události se odehrály na kopci, hora Moria, hora Proměnění, hora Blahoslavenství, hora Říp, Bílá Hora, ale určitě i Hora Sv.Klimenta a další Tvoje hory Tobě blízké.

A možná ano, možná mohu věřit že mlha, tento mrak, je požehnáním, i nyní spadla na kříž na vrcholu Domu a stávala se velikou tak velikou až nebylo vidět na sto metrů.

Společně jsme se shodli že sestoupíme na okolo pod séraky, přes trhliny, navázáni spolu na jednom laně. A podařilo se to, cesta opět po Festijoch nekonečná, občas se nad námi ukázali séraky veliké jak poschoďový dům, ale takový Dom je. Není to kopec pro turisty, a značky tady nejsou. U Festijochu se opět s přáteli rozcházím, oni chtějí ještě dnes sestoupit až na parkoviště a mě stačí ke stanu. Ale tak jako nahoru i dolů, bez lana a většího jištění jsem rychlejší, musím opatrně, ale soustředěním se jen na sebe jsem rychlejší. Ke stanu to už byla cesta plná radosti a dojetí, z úcty k Tobě milý Dome už nahoru nemusím a nevěřím že bych někdy také vystoupil, proč. To víc cítím že mi Dom otevřel dveře přes údolí na krásný vrchol Weisshornu, a asi zase to lidské sobectví, nebo přemýšlení a modlitba. A Weisshorn mám celé odpoledne na očích, při sestupu ke stanu, je jako na dlani a mám ho i rozlezený, vzpomínám kdy jsem se pokoušel s Alexejem o jeho vrchol, ale neúspěšně. Zůstává tedy pozváním.

Podvečer sestupují i přátelé od Sofie, prochází kolem stanu a vážně chtějí sestoupit ještě dalších tisíc pět set metrů. Loučíme se a děkujeme si za vzájemnou pomoc a podporu při svícení čelovkou do noci. Možná ten Weisshorn se stane opět společným stoupáním.

Ve tři hodiny ráno balím stan a sestupuji, kolem chat, ve skalách, lesem, opět sám a sám také sedím v kostelní lavici ve vesnici Randa a děkuji, Bohu, Velkému Stvořiteli Všehomíra, celého vesmíru, a myslím na rodinu, myslím na pacienta. A brzy odjíždím na svoji noční službu.

Napsal: Karel Bernard Pazourek