První týden v září jsme se rozhodli s přáteli vyrazit na Zakarpatskou Ukrajinu, dříve nazývanou Podkarpatskou Rusí, do nevýchodnějšího cípu bývalého prvorepublikového Československa. Výlet do kraje Nikoly Šuhaje loupežníka a působiště Ivana Olbrachta. Ano jedná se o okolí Koločavy a o jeden z nejchudších regionů, současné Ukrajiny. Výběr padl na přechod hřebene poloniny Piškoňa s nejvyšším vrcholem Něgrovec a v dalších dnech, dovolí li počasí, výstup na horu Strimba, která se nachází mimo hlavní hřeben.

Setkáváme se 4 přátelé v Olomouci v nočním vlaku regiojetu, který nás doveze do Košic a tam dále přestoupíme na autobus do Mukačeva. Cesta nočním vlakem byla určitě příjemnější, než cesta autobusem z Košic, vzhledem k hodinovému čekání na Ukrajinské hranici a pak dále k dalšímu čekání na náhradní autobus v Užhorodu díky poruše našeho stávajícího autobusu. Po příjezdu do Mukačeva, odmítáme předražené taxi a po chvíli kupujeme jízdenku na autobus přímo do Siněviru, vesničky, odkud máme v plánu započít výstup na Poloninu Piškoňu. Tříhodinová jízda po cestách plných kráterů je velice vyčerpávající, za jízdy není možné ani mluvit, jak člověk nadskakuje na sedadle 🙂 Po příjezdu se rozhodujeme ubytovat v místním penzionu, vzhledem k uplakanému počasí a ráno již vyrážíme z vesničky směrem na hřeben Poloniny. Procházíme malebnými pastvinami a dále lesem a po chvíli stoupání se již nacházíme na polonině. Poloninou se označuje horský subalspký travnatý pás na hřbetu hřebenu ohraničený zespodu lesním porostem. V těchto horách se nevyskytuje mezistupeň keřů a kosodřeviny. Při výstupu na hřeben se nám otvírají úžasné scenerie, na východě Polonina Svidovec, Polonina Krásná a Gorgány a na západ Polona Boržava. Nastupujeme na vrchol Něgrovec 1707 m a po chvilce rozjímání na vrcholu sestupuje k malému plesu, kde vaříme oběd.

K bivaku si vybíráme plochu pod hřebenem a veškeré batohy s potravinami umistujeme asi 100 m od stanu, to pro případ, kdyby náhodou nějaký huňáč navětřil dobrotu a rozhodl se nás navštivit, aby padly za oběť jen naše batohy. Ráno sestupujeme po hřebeni do Koločavy a tam se již ubytováváme v místní Četnické Stanici s česky mluvící obsluhou. Druhý den vyrážíme na vrchol hory Strimba 1719 m. Opět se nám otvírá pří výstupu nádherný pohled na Koločavu a po výstupu přes pastviny a lesy se již dostáváme na Poloninu a po krátké přestávce jsme již na vrcholu, v pozdních odpoledních hodinách se vracíme do Koločavy. Další dva dny patří prohlídce památníků a skanzenu v Koločavě a návštěvě rezervace s medvědy v Siněviru, ke které se dostáváme střídavě pěšky a autostopem. Někteří řidiči určují částku za dopravu předem před jízdou, jiní nechtějí za dopravu nic, všichni jsou ale velmi přátelští. Ovšem chování některých je velmi nepochopitelné, první který nás svezl byl Michal se svým žigulem, který se řítil mezi krávami po cestě plné kráterů za hlasité hudby místních hitů, z ničeho nic zastavil a začal si s námi povídat. U dalších řidičů při domluvě s dopravou na určité místo, nám bylo rečeno, že nás musí vysadit dříve, po našem vystoupení z vozidla ovšem pokračovali tím směrem, kterým jsme chtěli pokračovat i my, hold místní mentalita v kombinaci se samohonkou dělá divy 🙂

Poslední den se již v brzkých hodinách přemisťujeme taxíkem do Volovce, odkud pokračujeme rychlíkem do Užhorodu, tam po krátké návštěvě města přestupujeme na autobus, který nás doveze do Košic, tentokrát s víc jak 4 hodinovým čekáním na Slovensko-Ukrajinské hranici, doplněné kontrolou zavazadel. Z Košic se již vracíme do Čech nočním vlakem.
Tento zapomeutý kout Evropy, místo úžasné přírody, hor a přívětivých lidí jsem si přidal do seznamu míst, na která bych se rád chtěl jěště někdy vrátit. 🙂

Autor: David Šobáň