Výroční setkání v Krušných horách, 2019

Ještě v nás končili vzpomínky na poslední setkání ve Chřibech a koncem letošního roku jsme se sešli v nejzápadnějším kraji naší republiky, na hranicích s německým Saskem v Krušných horách. Dlouhé týdny a i poslední dny to vypadalo že setkání proběhne v jarních nejvíc možná podzimních podmínkách. No ale myslím k radosti většiny se tak nastalo a už během příjezdu jsme si začali dávat informace kde je vlastně kvůli sněhové nadílce vůbec možné vyjet tak vysoko až do Abertam.

Místama již připravené tyče po stranách silnice opravdu pomohly udržet auto ve správném směru. Na chatu se nám všem podařilo přijet a večer jsme rádi společně poseděli už v teple a při horkém čaji, možná někdo potají i při něčem ostřejším. Ještě než jsmě ulehli domluvili jsme plán pro příští den.

Ten začal nejinak než odhazováním velkého množství nového sněhu, a čištěním aut abychom vůbec byli schopní vyjet a sjet do údolí do Jáchymova pod nejvyšší horu Krušných hor Klínovec. Určitě se sněhovými řetězy bychom to zvládli vyjet až na vrchol, ale co by to bylo za setkání, co by to bylo za výstup. My jsme se rozhodli pro nejdelší cestu, ještě na chatě nám radili lehčí cestu z Božího Daru, ale protože jsme ostřílení horolezci z Jižní Moravy, no možná víc ošlehaní nesnesitelným horkem a paprsky sluníčka, zůstali jsme věrní našemu předsevzetí a výstup opravdu začali na spodní části lanovky nedaleko Jáchymova. Byla mlha, parkoviště po kolena sněhu a pár návštěvníků nevěřícně se dívalo že nejedeme lanovkou a ztrácíme se v hlubokém sněhu jeden za druhým pomalu vzhůru. No nakonec jsme se víc my nevěřícně divili že těchto pár nadšenců chtělo lanovkou nahoru, která zatím i pro několik dalších dní byla ještě mimo provoz, jak jsme se dozvěděli později již na vrcholu od Horské služby.
Výstup to byl dlouhý i náročný, šli s námi také děti, a velké uznání bylo také pro Alexe který svoji dceru Darinku na několika místech nesl na krku. Chvílemi mi náš výstup připomínal výstup na Elbrus na Kavkaze, určitě ne co do výšky, vzdálenosti, nebo náročnosti, ale hlavně disciplínou. Myslím nám moc pomohlo že jsem poctivě ťapali jeden za druhým, první dělali cestu, prohrnovali sníh, místama až po pás, místama zmrzlý kde se dobře ťapalo. Neumím náš výstup přirovnat k jiným společným výstupům našeho HK Chřiby, každé setkání je jiné, ale takto jsme opravdu ve sněhu ještě nikdy na vrchol našeho pohoří nevystupovali.

Myslím tedy v podmínkách kdy fouká nárazový sílný vítr, sněží a je mlha a vrchol v nedohlednu. Někde v polovině jsme potkali dva horaly kteří i se psem sestupovali dolů, krátce jsem spolu pohovořili, prý si mysleli že jen oni jsou takovými blázny a v takovém počasí se potulují po Klínovci. Vyprávěli nám, jak nahoře fouká ještě víc a také dvě sněhová děla, to mi přišlo až komické, nakonec budeme bojovat se sněhovými děly na sjezdovce. Po dvou a půl hodinách jsme byli na vrcholu a určitě všichni i moc rádi. Silně mrzlo, možná -4C, foukal silný nárazový vítr až 30km/h a mlha. Dřív než jsme našli příjemnou restauraci, jedinou na vrcholu, udělali jsme ještě společné foto. Horám zdar, Krušné hory jsou nádherným pohořím. Potom už se ztratili v nevelké útulné restauraci, obalení sněhem a promrzlí. Výborná bramboračka udělala zázrak a pomohla po nějaké hodině se stejnou cestou vydat do údolí. Každým metrem dolů se počasí uklidňovalo a brzy si každý už vychutnával pohledy do kraje, nakonec děti si vychutnávali také své, především nadílku sněhu a pořádnou koulovačku, a dospělí nezůstávali pozadu.

Naše výroční setkání jsou nejen o přírodě ale i poznávání kultury, asi každý využil dlouhou cestu přes celou republiku k návštěvě některých památek. Kdo jel přes Prahu svezl se v metru a po královské cestě navštívil Karlův most od hradu po zámeckých schodech až na Staroměstské náměstí a k soše sv.Václava u Národního muzea. Jiní navštívili vojenské prostory západních Čech. Ale většina z nás navštívila místní muzeum v Jáchymově ve staré královské mincovně. Psát o muzeu to bych mohl dalších pět stran, jedním slovem určitě stojí za návštěvu nebot obohatí o nové poznání nejen těžby stříbra a uranu, ale i těžkém životě místních lidí v tomto lázeňském městečku.
Den to byl parádní a tečkou myslím víc než zdařilou bylo večerní samotné výroční setkání našeho horolezeckého klubu. Setkali jsme se na chatě po sedmé hodině večer a nejdříve nám velmi zajímavě a poučně vyprávěla paní s manželem, majitelé chaty, o Krušnohoří, jejich tradicích, možnostech a kráse jejich života na horách. Moc děkujeme.
Potom jsme už do pozdních hodin probírali naše vnitřní věci, zhodnotili uplynulý rok, odměnili zdařilé výstupy, naplánovali několik dalších zajímavých setkání. Například zaznělo vážné přání navštívit již zmíněný Kavkaz. Také jsem vyřídli pozdravy nepřítomných kamarádů, samozřejmě vždy to nevyjde aby přijeli všichni, ale myslím kdo kdy přijel jezdívá rád. Závěrem jsme si odhlasovali výroční setkání pro příští dva roky. Příští zimu se chceme sejít v Jeseníkách a další rok potom v Českém Švýcarsku. Nyní ale už se domlouvá snad na únor setkání v Krkonoších.

Děkuji všem za setkání a vytrvalost při výstupu na Klínovec. Jako horolezci vám přejeme hezké vánoční svátky, Boží požehnání a mnoho úspěchů v příštím roce, a dobré zdraví.

Napsal, Karel Bernard Pazourek

více fotek v naší fotogalerii..