Strahlhorn 4190m, dlouhá cesta na vrchol

Plánovali jsme dlouho, čekali na dobré počasí, ale věřili, že na podzim se může podařit. Každé roční období je ve vysokých horách nádherné a každé období přináší své těžkosti, nebezpečí i příjemný odpočinek. Na jaře je ještě moc sněhu, trhliny sice hluboko pod sněhem schované a dotek slunce nevyzpytatelný, léto příliš velké horko a všude moc lidí, ačkoliv do větších výšek a tam kde nejsou lanovky zase zástupy nebývají. Podzim mám rád, přijde mi počasí stabilní, málo prší a teploty v noci i ve dne ještě k sobě hodně blízké. Podzim má na ledovci jen dvě nepříjemnosti, trhliny jsou obrovské, hluboké a den je krátký, musí se vycházet za hluboké tmy a návrat za tmy není vyjímkou. A ta největší kladná stránka, často lidé žádní a nebe je plné hvězd. Měsíc svítí jasně jako slunce ve dne, sněhová vrstva se třpití jako o největších svátcích. Všude ticho, jen praskání ledu. Přesně tak jsme to prožívali i tento podzim ve Wallis, na hranicích mezi Itálií a Švýcarskem.

Nejprve jsme se domlouvali ve čtyřech, nadějně i v šesti, ale jak to často bývá čím blíž domluvenému termínu tím víc omluvenek, pro moc práce, žádnou dovolenou a nakonec i zdraví není vždy pevné. Dva dny před odjezdem jsme věděli že jsme dva. Za Jirkou jsem vyjel ve čtvrtek ve 3hod v noci, ráno v sedm jsem ho vzal nedaleko zámku Konopiště a snad kolem jedenácté hodiny jsme byli na hranicích s Německem, cestu jsme naplánovali tam pouze po dálnici okolo Švýcarska, tedy kolem Bernu a Ženevského jezera. Pohled při západu slunce na jezero v nás obou hluboce zanechal stopu. Kolem desáté večer tedy za tmy jsme přijeli k vodní přehradě pod Saas Fee k Mattmark. Byla už velká tma, obrovskou nádrž jsme cítili nad sebou, brzy zalehli do spacáků a nechali si zdát o Ženevském jezeře. Noc byla teplá a voda nebyla cítit, brzy za svítání jsme vyrazili do naší výšky, cesta vedla nad přehradou a brzy se objevily ledovce, mohutné toky ledovce.

Počasí bylo nádherné, slunečné a cesta tak příjemná že jsme brzy v dáli uviděli horskou chatu Brittania, pro nás orientační místo. Její blízkost byla pro nás křižovatkou, jednak na Malý Allalin jako aklimatizační výstup nad tři tisíce metrů a potom i pro smělý plán vylézt na druhou čtyřtisícovku z jednoho místa, tedy ale nejprve Strahlhorn, uvidíme kolik těžkostí přinese. Podvečer v pátek jsme se vrátili ke svému stanu na konci ledovcového plazu, na moréně na skalách. Ale ještě chci zmínit naše překvapení, celý den jsme nikoho nepotkali, ani v dáli neviděli, největším překvapením potom že ani na chatě nikdo nebyl, předpověd na víkend byla slunečná, ještě Jirka vyprávěl jak zažil na tomto místě i přes šedesát zájemců o vysoké hory. Dnes opravdu nikdo, ještě jsme si říkali asi večer někdo dorazí, a v sobotu jsme si říkali snad ještě dnes, nakonec za celé tři dny ani noha, ani stopa. Malý Allalin není náročný kopec, je blízko chaty a měří malinko nad třitisíce, je z něho hezký pohled na všechny strany, pro nás již známé jiné čtyřtisícovky tohoto pohoří. V dáli Dom, Alphubel, Nadelhorn a Lenzspitze a i další. Původně chtěl Jirka malinko prozkoumat nástupovou cestu pod Strahlhorn, ale potom by jsme tento malý Allalin vypustili, byla by to škoda. Ačkoliv těžkosti nás ráno ještě po tmě čekali, možná bychom si je ušetřili pokud bychom cestu předem prozkoumali. Večer jsme byli u stanu, vařili polévku, čaje, upravovali místo od kamenů, byla to romantika, první hvězdy a v dáli a vysoko nad námi vrcholky Alp. Kolem osmé jsme už leželi a budíček dali na třetí hodinu, o půl čtvrté jsme chtěli vyrazit.

Sobota časně ráno, vlastně ještě noc, všude ticho, jen dvě naše čelovky, nebyla zima. Brzy jsme stáli před ledovcovými trhlinami, obrovskými a širokými, tušili jsme kudy máme jít a vyrazili do tohoto mohutného labyrintu ledu a jeho můstků. Od této chvíle jsme byli přivázáni na laně a to celý den.

Docela to šlo a stoupali jsme klikatě vzhůru, vždy jsme našli aspoň jednu cestičku kudy šlo přelézt na další trhlinu, ale párkrát jsme byli bezradní, stáli nad nepřekročitelnou trhlinou, na dno nebylo vidět. Museli jsme se vrátit, a právě tady na mě padly první pochybnosti, že už je pozdě, myslím obdobím kdy mosty nejsou a ledovec bude neprůlezný. Jirka měl nápad že možná víc pod skalou, ale pochyboval jsem, dvakrát jsme tam byli a vždy končil ledovec obrovskou trhlinou. Spolu se svítáním se ukázalo víc, přes jednu trhlinu po jejím okraji se nám podařilo vylézt na plato směřující vzhůru. A čím výš tím víc sněhové plato bylo širší a trhliny již za námi a další spolu se seraky daleko před námi, měl jsem radost. Sice věděl jsem že jsme ztratili aspoň dvě hodiny v tom obrovském labyrintu, ale vidina vrcholu dávala radost a chuť pokračovat. S Jirkou jsme se bavili málo, každý jsme ťapali svým tempem, a cesta nekonečná, opravdu osobně jsem měl docela dost. Jirka byl fyzicky zdatnější, po dvaceti krocích jsem vždy stál a počítal svůj dech, tím jsem zastavil i jeho na laně.

Krize přišly několikrát, vždy jsem našel u sebe nějakou myšlenku která mě postrčila dál, například tento malý kopeček vylezu abych viděl co je za ním, no kopeček to určitě nebyl a po dvou hodninách co jsme stáli na něm se ukázalo další bláznivé nekonečné plato a za ním kopeček další.
Někde to snad musí končit. Jestli mi něco opravdu pomohlo upevnit svoji vůli tak byla myšlenka na krásný den. Věděl jsem že až do pondělí mají být slunečné dny, věděl jsem že i dolů se můžeme bezpečně vracet po tmě při čelovkách. Tak jsem navrhoval půjdeme do tří a pak to otočíme, půjdeme do pěti a pak to otočíme a také jsem si vzpomněl kdy jsem byl s jiným kamarádem přesně o půlnoci na Nadelhornu a v noci se šlo nádherně. A takovými myšlenkami jsem se posouval pořád dál a výš. Vítr začal sílit, chvílemi nepříjemně, ale po chvíli byl pryč, byl nárazový, jakmile přišel skrčil jsem se a dýchal, jakmile byl pryč počítal jsem svých dvacet kroků. Neuvěřitelně monotónní cesta, žádná skála žádná změna, jen namrzlý sníh a postupné stoupání vzhůru. Konečně byl vrchol vidět a na něm kříž, Jirkovy optimistické časy jak za půl hodiny budeme u něho jsem nebral moc vážně. Ale měl pravdu poslední půlhodina uběhla tak rychle, poslední metry lezení po skále, změna která dala radost a od kříže nádherné výhledy. Byly tři hodiny odpoledne, jedenáct hodin navázáni na laně a ťapající vzhůru, byl to zvláštní pocit.

Chvíli jsme zůstali u kříže, byl hezký den, slunečný. Objali jsme se a pozorovali v dáli Monte Rosu, Matterhorn, Dom, Rimpfischhorn, Weissmies a další vrcholy centrálních Alp. Ani na Allalinhornu noha, opravdu toto nás dojalo překvapením. Žádní Germáni a ani “bláznivý” Slované, prostě nikde nikdo.
Pomalu jsme začali sestupovat, nejprve po sněhovém ostří, jako kráčet po hřebeni střechy a stovky metrů na obě strany. Za chvíli ta nekonečná plata, dálnice po ledu a sněhu. Ale dolů jsme byli neuvěřitelně rychlí. Už dávno jsem se naučil číst ve švýcarských mapách, prostě jejich časy násobím dvěma, pokud tedy na Strahlhorn píší doba výstupu šest hodin pak vím že do dvanácti hodin bych to měl zvládnout. Jen časy sestupu jsme se naučili stejně a za dvě hodiny jsme byli u stanu, vážně. Především protože jsme se vyhnuli tomu velkému labyrintu trhlin a jeho mostů, jen nad stanem jsme museli několik překonat.

Večer byl zase příjemný, vařič dohořel a ještě jsme stihli navařit čaj. Brzy ulehli a ráno za tmy zase vstávali, dnes pro sestup k přehradě.
Tuto cestu procházku jsem si užívali, měli za sebou náročný den a věděli že domů přijedeme do večera. Pomalu jsme opustili led a byli nadšení přírodou a zelení, pod námi vodní plocha přehrady měnila barvy podle slunce jak stoupalo vzhůru, byla to hezká podívaná. Byl čas na květiny, na trávu na vodopády vody řítící se do údolí. Až v údolí po třech dnech nás zastavili tři pastevci a ptali se zda jsme někde neviděli ovce, ale neviděli, jen jejich resty, smáli jsme se. No za chvíli je viděli, ne ovce ale kozy a doprovázeli nás dolů k vodě. A u auta už lidé, návštěvníci co vyjeli na nedělní výlet kolem přehrady a na teplou kávu v místní kavárně.
Brzy jsme přeskládali věci do auta, málo něco pojedli a už hrnuli auto do údolí. Abychom ho za chvíli zase hrnuli přes dva horské pasy vzhůru, Furkapass a Oberalppass, kopce přes dvatisíce metrů, tentokrát autem. Třešničkou na dortu a našem výletě byla návštěva Lichtenštejnského knížectví, bohužel se kterým nemáme vřelé diplomatické vztahy.

A potom ještě důkladnou prohlídku auta na hranicích za Bodamským jezerem, to z důvodu zvýšené migrace do Evropy, Němci si chrání Evropu svojí. My jsme ale převáželi jen dobré dojmy a radost z další čárky do našeho lezeckého deníčku. Jirka byl večer doma a mě se podařilo za svítání domů přijet také, děti pomalu vstávali do školy. Tedy manželka mi několikrát za noc volala, tak se omlouvám za malé zpoždění, omluva ji i Jirkovi. Ten vyhrál ještě dvě piva, nevěřil jsem že v Rakousku je povolená rychlost mezi obcemi sto kilometrů. Horám zdar, a zase příště.

Karel Bernard Pazourek 11.10. 2019

pozn. Více fotek ve fotogalerii HK Chřiby