Tádžikistán 2011

Tadžikistán 2011 – Pamír
Všechno začalo během srpnového (v roce 2010) výletu do Alp,kde jsme měli v plánu zkusit vylézt pár
větších hor v Alpách. Zde jsem poprvé potkal Ládu a Balvana. Čtvrtého účastníka našeho zájezdu do
Asie jsem již znal déle – s Petrem dělám na stejném oddělení v kolínské kolbence.
Po dalších pár menších akcích Ládakonstatoval,že už má pro nás cíl. Byla to nejvyšší hora Afgánistánu
Noshag. Čas ubíhal a pořád nebylo nic konkrétně dohodnutého. Cca v květnu to Láda rozseknul.
Do Afgánistánu nás nepustí,takzajedem na nejvyšší horu Tadžikistánu(také nejvyšší horu bývalého
SSSR) Pik Somoni(také Pik Komunisma). V Afgánu by nám prý ustřelili hlavu,takže nám nikdo nedá
povolení – nechtějí nás mít na triku. Abych pravdu řekl,trochu jsem si oddychnul.Přece jenom do Afgánu
jezdí lidi spíš za peníze a aspon se samopalem…. V rodinném kruhu to také přivítali – aspon jsem už
nemusel poslouchat,že jsem šílenci,…. Atd.
Po asi dvou hodinovém balení den před odletem jsem byl ready. Odlet jsme měli z Vídné,takže trochu
z ruky,ale zase příjemnější cena. Přes Rigu jsem se dostali do Dušambe. Sice jsem věděl,že je tam teplo,
ale realita byla celkem nad mé očekávání. Přece jenom teploty okolo 50stupnů ve stínu není uplně to
pravé ořechové. Také jsem se dozvěděli,že jsme přiletěli do nejteplejšího léta co kdy v Tadžikistánu
naměřili. Prostě mazec. Naštěstí jsme se v Dušambe zdrželi jen jednu noc. Druhý den jsme sehnali odvoz
(sedan střední třídy). Sice jsme museli použít 50m lano,aby nám něco z kufru naplněného asi tak na 300%
nevypadlo,ale povedlo se a vyrazili jsme směr Pamír. Cestou jsem zažil krásy bývalého SSSR,kdy nás
cestou stavělo pár kontrol policajtů. Při každé kontrole jim řidič automatický v dokladech dával úplatek,
aby nás bez problémů pustili dál. Za velice mizerné viditelnosti způsobené teplem jsemdorazili do posledního
města před horami – Jirgytalu.
(fotka hlavní ulice v Jirgytalu)
Zde jsme sehnali odvoz do poslední vesnice na okraji Pamíru. Tadžikové nás chtěli co nejvíce obrat,ale
naštěstí jsme potkali kyrgišeŠamriho. Cestou nás vzal na objed k jeho rodině. Moc příjemní lidé.
(Vlevo Šamri , Petr , Já , námořníkLáda 🙂 , Balvan a úplně vpravo bratr Šamriho)
Po příjemné zastávce jsem se dostali k poslednímu mostu na naší cestě do hor. A ejhle. Most nikde a část
cesty zmizela s ním. Naštěstí Šamri zavolal do vesnice a sehnal nám odvoz. Ten stál zato. Cca 30let starý
Uvaz,který ani nebrzdil a v řízení byla cca púlmetrová vůle na každou stranu:). Jízdu jsme přežili,ale cestou
se vyskytnul ještě jeden problém. Vojenská posádka a jejich náčelník nás evidentně nechtěli pustit jen
tak dále. Láda tedy musel náčelníkovi šoupnout úplatek a najednou bylo vše v pořádku. Konečně jsme se
dostali do poslední vesnice před pochodem do hor. Tady jsme si chtěli dohodnout nosiče. Přece jenom
jsme měli na každého necelých 50Kg a s tím se špatně jde 4 dny v horách,když člověk ještě nezná pořádně
cestu. Hlavní průvodce a nosič se jmenoval Jusůf a byl to asi největší zloděj,co jsme potkali. Nedalo se
s ním rozumě dohodnout. Chtěl 300dolarů za jednoho nosiče,který vezme 15Kg a ještě by nám pomohli
jen dva dny(ani ne půl cesty). Takže se dohoda nekonala a druhý den jsme se vydali na cestu sami. Jusůf
nám s usměvem ukázal směr. To jsme ještě nevěděli,co ten parchant zařídil… Po půl denním pochudu se vším
vybavením(cca 45-50Kg na každého) jsme se vyhrabali nad řeku k jednomu z posledních obydlí. Pastevec,
který měl mobil nám sdělil,že u něj máme počkat na vojáky,které na nás poslal KGB. Průser byl na místě.
Když dorazili vojáci,dozvěděli jsme se,že musíme zpět do Jirgitalu na KGB na výslech a pak se uvidí. Prý nám
chybelo nějaké povolení pro vstup do hor. Všechno nám zařídil Jusůf,kterého jsme ještě cestou potkali.
Vojáci nás odvedli zpět na posádku,kde jsme museli platit dva dny zpět úplatky,aby nás postili. Náčelník
měl strach z KGB,takže už když nás vojáci dohnali u pastevce,nacpali nám úplatek zpět.
(Láda se snaží ukecat vojáky,aby nás nechali jít dál)
Potom co nás vojáci vysadili před posádkou,ztratili o nás úplně zájem. Nechtělo se nám šlapat několik
kilometru k spadlému mostu,takžejsem se s náčelníkem dohodli na odvozu. To bylo jiné kafe. Celkem
nový Uvaz s vojenských řidičem nás místy 60Km rychlostí dovezl k mostu. Tam nás vyzvednul už náš známý
Šamri a znovu jsme se ocitli u něj doma. Ráno nás dovezl na KGB do Jirgitalu. Jediný kdo šel dovnitř byl
Láda. Nakonec si nás jen zapsali a nic jiného se nekonalo. Akorát dali Šamrimu pokutu a zapsali si ho. Nikdo
to moc nepobral,ale hlavní soudruh má v této části světa prostě poslední slovo…. Původně jsemměli celkem
dost času na pochod do Base campu a pak na výstup,aletím,že jsme se museli vracet sme ztratili 4 dny a
spolu s tím,že by jsem museli všechno táhnout do hor sami nám vyšlo jediné řešení. Bud seženeme vrtulník,
nebo máme po výstupu. Vrtulník se nakonec sehnal,ale museli jsme další den čekat. Cena nebyla moc
lidová – 350Euro na osobu za let jen do Base campu není úplně ono. Ale nic jiného nám nezbývalo a bylo
nám řečeno,že poslední vrtulník zpět letí 26. a to nám dávolo relativně dost času na pokus o výstup.
Vrtulník měl být údajně soukromý,ale po přiletu to moc na soukromou sekci nevypadalo. Vrtulník ve
vojenských barvách a posádka samí vojáci mi nepřijde jako soukromá sešlost…
 
 
 
 
(při nástupu do vrtulníku)
No nic,hlavníbylo,že nás vrtulník dovezl do Base campu. Byli jsme jediní pasažéři(když nepočítám vojáky). Let byl
parádní,ale po cca 30 minutách po příletu jsme zjistili nemilou skutečnost. Poslední vrtulník letí zpět už 20. a jako
další perlička se ukázalo to,že fixní(pomocná) lana pro výstup sundavají už 18. Tím pádem jsme měli 6 dnů na výstup
a sestup. To se nedalo stihnou. Proto jsme změnili plán a zkusili aspon menší Pik Korženevská (7105m). Casu bylo
minimálně,ale pokud by vše šlo dle nového plánu,dalo se to stihnout. Jak na potvoru mi hned druhý den bylo špatně.
Žaludek to nějak nedal:( Tím pádem první výlet nad 5000m se konal bez mé účasti. Třetí den se se mi už udělalo
lépe,ale ostatní se ráno vrátili dolů a měli odpočinkový den. Čtvrtý den jsem tedy vyrazili,ale opět jen ve třech.
Tentokrát na tom Balvan nebyl nejlépe,tak zůstal dole a měl nás dohnat někdy přes den. Dorazili jsme do cca 5600m
kde byl třetí výškový tábor. Balvan se pořád neráčil dostavit a už jsme z toho měli všichni minimílně špatný pocit.
Ani ne hodínku před západem slunce jsem vykoukl ze stanu a Balvan byl na světě. Bohužel byl totálně KO. Bylo
na 90% jasné,že má po výstupu. 🙁
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

(Výška cca 5600m – přicházející Balvan)
Pátý den ráno jsme tedy vyrazili bez Balvana,ale společně s Honzou z druhé party čechů,co jsme potkali
už v base campu. Ve stejný den vylezla třetí česká skupina na vrchol Pik Korženěvská. Třetí partu jsme
potkali cca 250m metrů nad naším nocležištěm. Celkem jsem jim záviděl,že byli na vrcholi a ted už
sestupuji zpět. Celkem bez problémů jsempřekonali fixní lana(jen jednou mi to ujelo :)) a dorazili do
výšky cca 6000m.
(Petr na posledním fixu cca 6000m)
Tady to Láda musel kvůli bolesti hlavy otočit.To nepůsobili pozitivně.Nebylo mi také nejlépe,ale Petr mě
přesvědčil,at to ještě kousek zkusím. Dorazili jsme tedy do cca 6150m,kde byl další výškový tábor. Zde
jsem byl úplně KO. Pert mi pomohl postavit stan a společně s Honzou šli do posledního výškového
tábora,kde byli ještě další dva Honzovi kamarádi. Petr se cca po dvou hodinách vrátil s konstatováním,
že se do jejich stanu čtyři pořádně nevejdou. Večer byl pro mě nic moc. Bolest hlavy,…..
Šestý den jsme se po probuzení s Petrem dohodli na sestupu. Mě bylo pořád špatně a Petr se sám na
výstup necítil. Udělalo se pěkně,takjsemměli šanci vychutnat si nádherné výhledy na Pamír :).
(Pohled ze stanu v cca 6150m. Dva kroky a člověk zmizel 500m dolů :))
(Pamír – střecha světa )
(Kousek nad stanem – na vrchol se nedostala…)
Sestup byl výživný. Připadal jsem si jak po 7pivech. Hlava se točila…. V 5600m jsemvyzvedliLádu a valili
dolů. Truchujsem se ztratili na ledovci(taky jsme málem odjel do trhliny),ale cesta středem se nakonec
ukázalo jako dobrá volba.
(Kousek nad base campem – mírně vlevo v mrakách vrchol našeho původního cíle Pik Somoni (7496m))
Konečně jsem se dostali na dohled base campu. Ted už nás čekalo jen prolézt někudy před ledovec
plazící se v blízkosti campu. Přes tento ledovec jsme šli cca 6x a po každé jinudy:ú). Při večeři jme se
dozvěděli,že na Pik Somoni se zřítil jeden ruský horolezec a jeho tělo sundají až příští rok. Ne úplně
příjemná perlička na konec nepodařeného výstupu… Čekání na vrtulník jsme si krátili procházkami v
okolí capmu. Žádný další výstup se už nekonal. Protože camp už zavírali,letěl vrtulník 3x.My jsme byli
až v poslední skupině. Vzledel k tomu jak nás vypekli jsem ukecali cenu 75euro na osobu,což už byla
poměrně příjemnější cena než při příletu. Let byl zase parádní,jen se občas člověku prohnalo hlavou
ruské nás mnogo a to že vrtulník nebyl nejnovější. Po příletu do Jirgytalu jsem se bez problémů
přesunuli zpět do Dušambe a zvažovali co dál. Přece jenom jsemměli ještě cca 9 dnů na cokoliv…………