Zimní skialpový výstup na Zlaté návrší, Krkonoše

ZIMNÍ SKIALPOVÝ VÝSTUP NA ZLATÉ NÁVRŠÍ, KRKONOŠE

Vlastně to začalo tak, že jsme chtěli s kamarády absolvovat skialpový zimní přechod celých Krkonoš, ale jak už to bývá, počasí vždy nepřeje. Také to, že jsem slíbil Kájovy ukázat a společně
 
sjet černou sjezdovku ve Špindlerově Mlýně se všechno sešlo v jeden den a do jednoho nápadu. V pátek večer jsme s Kájou přijeli do Semil, přespali a v sobotu vyjeli na Horní Mísečky. Zde zaparkovali auto a s lyžemi na baťohu se vydali vzhůru na Zlaté návrší (1410m), kde se několik desítek metrů na hřebeni nachází mohyla Hanče a Vrbaty. Plán byl ne zcela jednoduchý, aspoň
 
pro dvanáctiletého kluka. Vystoupit na hřeben Krkonoš k Vrbatově boudě a k mohyle Hanče a Vrbaty a sjet z něho dolů směrem k Medvědínu (1234m). Na Medvědíně potom zůstat a do večera si vychutnat sjezdové lyžování na červené a černé sjezdovce.
 
Ťapání nahoru bylo jednoduché co do terénu, sníh nebyl hluboký, ale náročný co do délky a povětrnostních podmínek, které se komplikovali každým výškovým metrem. Kolem poledne jsme za husté mlhy a silného větru našli Vrbatovu boudu a nad ní i mohylu Hanče a Vrbaty. Udělali pár fotek a s velkou radostí obuli lyže a hurá dolů. Sjezd to byl parádní, dlouhý, že z toho dobře
 
bolely nohy. Nutný byl ještě traverz lesem a bez značených tyčí by celé dobrodružství bylo hodně riskantní. Ve 13h jsme již byli na horní sedačkové lanovce na Medvědíně. Až do 16h jsme využívali bez lidí nádherně upravených sjezdových tratí, kde se pořádají i Mistrovství ČR. Poslední
 
lanovkou jsme opět vyjeli na Medvědín a sjeli na druhou stranu na Horní Mísečky až k autu. Tam jsme padli jak uhnaní psy, chvilku odpočinuli a uháněli do Semil na pizzu.

Potřebné informace:
– autem pohodlně až na parkoviště kde se neplatí
– cesty na hřeben i po hřebeni jsou dobře značené
– ve Vrbatově boudě je levno
– sjezdové lyžování na upravených tratí od 13-16h za 320,-kč, sedačková lanovka

Příště snad vyjde i celý hřeben, na závěr stručné připomenutí tragédie Hanče a Vrbaty, kteří jsou na počátku českého skialpinismu.

Napsal: Karel Pazourek

Hanč a Vrbata

Příběh Bohumila Hanče a Václava Vrbaty se stal hrdinnou ságou českého lyžování. Vše se událo dne 24. března 1913. Na Labské boudě se scházejí účastníci “VII. Mezinárodního lyžeckého závodu distančního na 50 km o věčně putovní cenu Českého zemského svazu ku povznesení návštěvy cizinců v království českém”. Jeden z šesti účastníků je i Bohumil Hanč.

24. března v sedm hodin ráno závodníci startují v půlminutových intervalech, všichni nasadili ostré tempo. V časných ranních hodinách z Mříčné u Jilemnice vyjíždí Hančův kamarád Václav Vrbata podívat se na závod. V osm hodin začíná pršet a déšť se kolem deváté hodiny mění na sněžení. Po desáté začíná již hustě chumelit a zvedá se ostrý vítr. Kontrolním bodem na Sněžných jámách projíždí Hanč jako první a tak se nedozvídá, že ostatní závodníci pokračování v soutěži již vzdali. V poledne Hanč opět projíždí kontrolním bodem na Violíku, rozhodčí si uvědomuje, že více jak hodinu neviděl jiné závodníky a snaží se to Hančovi sdělit, ten ho neslyší a pokračuje dál. Kolem čtvrt na dvě se již začínají objevovat obavy o Hančův osud, jeho soupeři se tedy vydávají ven do vánice, aby se ho pokusili najít. Němec Emmerich Rath Hanče nachází, ležícího na Zlatém návrší. Zprvu ho nepoznal, protože Hanč má na sobě kabát a čepici, v těch ale ráno nestartoval. Hančovi lyže nechává zabodnuté ve sněhu a sám se pokouší Hanče dopravit do bezpečí, zhruba po půl kilometru si uvědomuje, že na to sám nestačí. Proto ho opouští a jede pro pomoc, na Labskou boudu přijíždí kolem půl třetí a ihned se dává dohromady záchranná výprava. Po třetí hodině je Hanč přivezen na Labskou boudu a uložen nejprve ve studeném pak v teplém pokoji, následují marné oživovací pokusy.

Tou dobou jde po Zlatém návrší místní, lehce dementní Němec, vidí lyže a u nich ležícího člověka, který na něj něco volá. Nerozumí a jde dál. Kolem čtvrté hodiny přichází na Mísečky, kde dostává najíst a vzpomíná si na to co viděl. V té době na boudu dorazil i ing. Fischer (ředitel závodu), který také hledal Hanče. Nepochybuje, že se jednalo o pohřešovaného Hanče a vyráží zpět na Zlaté návrší. Tam nachází muže, kterého stále považuje za Hanče a zahajuje transport na Mísečky. Setkává se s lidmi, kteří mezitím zaslechli o nálezu člověka a od nich se dozvídá, že skutečný Hanč leží mrtev na Labské boudě. Po marných pokusech o oživení neznámý umírá. Identifikován je až druhý den v márnici jako Václav Vrbata.

Co se stalo mezi dvanáctou a druhou hodinou se dnes již s určitostí nedozvíme. Na základě faktů, můžeme usuzovat následující. Hanč se potkává s Vrbatou, a ten mu dává svůj kabát a čepici. Snaží se pokračovat v závodě, ale jeho organismus je natolik vysílen, že padá do sněhu a Rath ho tak nachází kolem třičtvrtě na dvě. Vrbata se v těchto místech příliš nevyzná a tak pravděpodobně bloudí, až nachází Hančovy lyže, které tam zapíchl Rath. Asi ve čtvrt na čtyři vidí postavu, ta si ho nevšímá a on nemá sílu ho dohonit. Čím dál více prochládá a nakonec umrzne.

O této události si lidé vyprávějí již více jak devadesát let. Některá fakta se vytrácejí jiná se zveličují. A tak nám výklad záhady dává prostor k vyprávění o velkém hrdinství a přátelství.