DVĚ TVÁŘE VELKÉHO ZVONÍKA

„Velkého Zvoníka“, nejvyšší horu Rakouska Grossglockner jsem měl ve vizíru už delší dobu. Vzpomínám na náš první pokus zdolat tuto horu v prosinci roku 2007. Spolu s Petrem Pfeifrem jsme chtěli vylézt na vrchol po tzv. „Stüdel hřebeni“. Vybrali jsme si ty nejtvrdší možné podmínky a zároveň věřili, že s kvalitním vybavením i přípravou nás nemůže mnoho rozhodit.
Do Lucknerhaus na parkoviště jsme přijeli kolem 20hod. večer se sněhovými řetězy na Škoda Fabia, jakmile jsme otevřeli dveře sníh jsme měli po kolena. Za malou chvíli jsme vyrazili do tmavého zasněženého údolí. O půl noci jsme postavili první biwak (stan) nedaleko mostu pod Lucknerhuette.

Noc byla klidná, v dálce jsme slyšeli padat laviny. Na druhý den jsme pokračovali s těžkými baťohy a vybavením na zimní zdolávání Velkého Zvoníka. Mírně sněžilo, byla mlha, ale i dostatečná viditelnost, sněhu přibývalo, místama byl po pás, většinou kolem kolen. Cestu jsme vybírali po vyfoukaných kamenných hřebíncích. Kolem desáté hodiny jsme míjeli Lucknerhuette a ve 14hod. jsme se nacházeli u závěrečného stoupání k Stüdelhuette, ve výšce kolem 2600m. Zde nás zastihla obrovská sněhová bouře, spolu s vichřicí o rychlosti kolem 80-110km/h. Stáli jsme na místě, schovaní jeden za druhým a křičeli na sebe co dál. Další krok v tuto chvíli nebyl možný, cítili jsme jak celé tělo pomalu omrzá a zima jde do celého těla. Věděli jsme, že musíme okamžitě udělat nouzový biwak a počkat až to běsnění ustane. Shodili jsme baťohy a doplazili se pod skalní masív, kde jsme postavili stan do sněhového záhrabu a zalezli dovnitř. Okamžitě jsme vyčerpaní usnuli. Za nějaké dvě hodiny nás probudil vítr mlátící do stanového plátna a tlak sněhu, který svíral naše těla uvězněná v malém bezpečí jednoplášťového stanu. Od této chvíle jsme se střídali po dvaceti minutách s odhazováním sněhu až do dalšího dne do pěti ráno! Ráno jsme zničili lopatu, nešel nám zapálit vařič a ledové krystalky létaly ve stanu, vítr neustával a sněhu přibývalo. Rozhodli jsme se pro okamžitý sestup, jakmile vítr trochu ustane.
Dolů jsme volili co nejbezpečnější cestu, většinou traverz po východní straně Ködnitzkého údolí, nicméně lavinám jsme se nevyhnuli. Nedaleko Lucknerhuette se se mnou utrhla část sněhového pole a letěl jsem v lavině nějakých stopadesát metrů dolů k zasněženému potoku, plaval jsem jak se dalo, jen abych se udržel na povrchu, odhodil jsem batoh, hůlky. Cítil jsem jak mě sníh stále víc stahuje dolů, několikrát jsem neměl tušení kde se nacházím. Po krátké době jsem se vzpamatoval a zjistil, že lavina se již zastavila, mohl jsem se hýbat a rychle jsem plaval k nejbližšímu skalnímu navýšení. Petr opatrně sestoupil a pokračoval jako první, už jsem měl strach do něčeho podobného vstoupit. Při dalším traverzu udělal krok on a metr od něho se opět utrhlo celé pole a sjelo okamžitě dvěstě metrů do údolí. Oba jsme byli rozklepaní, ale nedávali to moc na vědomí, strach by nám teď mnoho nepomohl, věděli jsme, že musíme okamžitě dolů. Laviniště jsme opatrně přešli a kolem 15hodiny jsme byli u auta na parkovišti. Vzájemně jsme se objali a poplácali a věděli, že tentokrát to bylo o fousek. Od lásky k horám nás to neodradilo, jen jsme dostali pořádnou lekci ze zimního lezení a pohybu v horách!
Za tři dny jsme nepotkali ani nohu, pouze při sestupu blízko parkoviště partu pěti českých skialpnistů, kteří ve veselé náladě nás přesvědčovali jak za jeden den chtějí dorazit na Adlersruhe, neměli ani stan, ani spacák, ani biwak pytel. Bohudíky za dvacet minut sjížděli k autu, první laviniště je odradilo a přesunuli se do termálních lázní. Tím skončil můj první pokus o zdolání „Velkého Zvoníka“.
Druhý pokus nenechal na sebe dlouho čekat. V srpnu 2008 jsem byl s rodinou v Berchtesgaden a rozhodoval jsem se spolu se synem Kájou zda zkusíme východní stěnu Watzmanna, nebo Grossglockner. Protože Watzmann byl stále v mlze padla volba na Velkého Zvoníka. Rozhodli jsme se pro co nejranější dosažení vrcholu a vyhnutí se masovému šílenství dobývání této „posvátné“ hory vysoké 3798m. Naplánoval jsem biwak blízko Stüdel hřebene.
Ve 14h jsme byli na přeplněném parkovišti u Lucknerhaus. Cestou jsem Kájovi ukázal všechna místa našeho zimního dobrodružství a sám jsem byl překvapený až zděšený, kde všude jsme se nacházeli a jak zimní krajina vypadala úplně jinak. Hlavně jak jsme byli v zimě všude pomalí. Kde jsme ve sněhu bojovali o sto metrů třeba tři hodiny, nyní jsme až na hřeben dorazili za krásné čtyři hodiny! Místo našeho nouzového biwaku bylo o tři metry výš nad turistickou stezkou, potok byl hluboký dobrých pět metrů. Tam kde spadly laviny byly skalní obrovské plotny.
Kája se držel dobře, v 17h jsme byli u Stüdelhuette. Hned nám nabízeli ubytování, ale my jsme byli odhodlání pokračovat až ke Stüdel hřebeni. Přes Schere 3037m jsme pokračovali kolem Luisengrat do výšky asi 3200m. Zde jsme vylezli na západní stranu Stüdel hřebenu a na dvou policích si připravili místo na biwak. Sebou jsme mnoho neměli, jeden spacák, biwak pytel, 2l vody, 50m lana, několik oplatek. Přívázali se ke štandu a v krátké chvíli kolem dvaadvacáté hodiny usnuli. Noc byla krutá, nesněžilo, ale mrzlo, takovou zimu jsem snad ani nezažil v zimě, ani v Kyrgyzstánu, vzpomínal jsem, těšil jsem se na sluneční paprsky! Ráno jsme vstávali

před šestou hodinou a začali lézt na čelovky. Když začalo svítat, byli jsme už hodně vysoko, možná tak 3400m, dole na Luisengr
at jsme vyděli první borce co chtěli také zdolat Glockner. Asi se hodně divili, co dělají už dvě světélka tak vysoko. Bylo nám s Kájou fajn, věděli jsme, že máme perfektní čas i náskok a vrchol nebude už tak daleko. Počasí bylo nádherný, hvězdy ustupovali a na horizontu se začalo červenat. Lezli jsme navázaní a odpočívali minimálně. Sto metrů pod vrcholem nás přelezla jediná italská dvojice se kterou jsme se vřele pozdravili a spolu pokračovali dál. V 8.30h jsme s Kájou vylezli k vrcholovému kříži. Byli jsme šťastní, objali jsme se, poplácali jako hrdinové. Po Gerlachu to byl Kájův obrovský úspěch. Kurňa Kájo, ty jsi vylezl Grossglockner, nemohl jsem tomu uvěřit. Hlavně jsem byl hrd
ý, že se nám to podařilo tak ča
sně ráno! Výhledy na Alpy byly impozantní. Asi si připadal Kája zvláštně na vrcholu mezi horolezci jak hora, ofoukanými větry a zarostlými vousáči.
Po půl hodině jsme se dali na sestup přes Klein Glockner, kde už byli hrozné davy, které mířili nahoru. Nikde jsme nečekali, většinu jsme slanili a tam kde se snažili rakouští vůdci dosáhnout svých nároků jsem je slušně i neslušně poslal „někam“. Mohu říct je to jejich ostuda a hrozná arogance jak se chovají. Jeden nám držel lano, abychom nemohli slanit, jako by nechápal, že snad přednost má ten, kdo slaňuje, než ten kdo se drápe s nešikovným klientem nahoru. Jestli tam někdo opravdu ohrožoval život druhých lezců, tak to byli právě horští vůdci! Na Adlersruhe jsem chtěl jednomu dočinit, ale se zklopenou hlavou se mi velkým obloukem vyhnul. Od Adlersruhe jsme hned pokračovali dolů a kolem 13h jsme byli u auta a kolem šesté odpoledne v objetí našich nejbližších.
Stále jsem porovnával dvě tyto akce, jeden cíl ale tak rozdílné podmínky. Hory jsou nevyzpytatelné, stejně tak i lidé, které v horách potkáváme a se kterými hory prožíváme. Ale záleží co si z těch setkání odnášíme. A tato setkání byla nádherná a hluboká. I zimní dobrodružství s Petrem i to letní s Kájou. Jsem za ně strašně vděčný!

Horám zdar.
Karel Pazourek