Stále jsem měl v hlavě sira Edmunda Whympera a jeho pokusy vylézt jeden z nejkrásnějších vrcholů v Alpách. Jeho sedmý úspěšný pokus se stal známou tragédií. Od té doby na Matterhorn vylezlo tisíce zkušených i nezkušených horolezců.

 

Zatoužil jsem po této hoře také, přemýšlel jsem jak těžké to může být dnes. Před dvěma roky se můj pokus nezdařil, při sestupu z dosažené výšky 4000m jsem sestoupil příliš daleko do východní stěny, školácká chyba popsaná v každém průvodci. Chyba o které jsem věděl a přesto jsem ji udělal. Na Matterhornu platí nepsané pravidlo tří zásad, aspoň na cestě E.Whympera na severovýchodním hřebeni nazývaném taky Hörnli hřeben. Být rychlý, nezabloudit ve východní stěně a sledovat počasí! Tenkrát jsem byl pomalý, „zabloudil“ jsem a překvapila mě náhlá změna počasí (zmrzlý déšť). Tyto okolnosti jsem měl celé dva roky v hlavě. Letos mi vyšel volný prodloužený víkend. Na nic jsem nečekal a během týdne zavolal kamarádovi Ljošovi a spolu s dalšími dvěma kamarády, kteří se rozhodli pro Alphubel vyrazili do Walliských Alp. Předpověď počasí, slunečno! Zůstává tedy rychlost a orientace. Všichni jako pracující jsme byli u řízení auta unavení, ve dvě hodiny v noci za Mnichovem na odpočívadle jsme vytáhli spacáky, zalehli v trávě a usnuli. V pět hodin pokračovali dál směr Bregenz, Zürich, Zermatt. Do Zermattu jsme přijeli ve tři hodiny odpoledne v naději, že ztihneme lanovku k Schwarzsee, neztihli, poslední jede s koncem sezóny na konci září. Dnes je ale 24.října 2008, nezbývá než celé absolvovat pěšky, přesto jsem byl rád ze dvou důvodů. Přiblížíme se blíž k pokusům sira Edmunda (šel z Zermattu pěšky) a lépe se aklimatizujeme, výška 3000m je už také nějakou výškou pro lidský organismus zvyklý na českou kotlinu. Kolem 18h jsme s Ljošou sami u Schwarzsee, postavili jsme stan a udělali otevřený oheň, aspoň trochu se můžeme zahřát. Cestou a ani tady jsme nikoho nepotkali a jsem přesvědčený, že ani nepotkáme, stále jsem mu říkal, říjen je ve Wallis kouzelný, neboť tady nikoho nepotkáš.

 

 

Noc byla nádherná, dobře jsme se vyspali, ráno počkali na sluníčko, věděl jsem, že ve stínu Matterhornu už nebude, dokud nevylezeme do půlky hřebene, potom zima ve stínu a větru severní stěny a vrchol bude opět hřejivý. Druhou noc jsme spali u paty Matterhornu ve výšce 3200m, blízko chaty Hörnli. Taktika byla jasná, ve 4h v noci začít lézt na čelovky, přímo po hřebeni nahoru, nic neobcházet, všechno přelézat, držet se poctivě hřebene, jednou nohou v severní stěně a jednou nohou ve stěně východní. Lézt a dosáhnout vrchol do 14-15h. Ve 3.30h jsme vstali a drželi se plánu, mazali nahoru jak to šlo, lezli jsme obtížnosti až do V.st., na převisu Ljoša spadl, chytil jsem ho, dobral a zjistil, že přeřízl oplet o ostrou hranu.

 

Neřešili jsme to, lano rychle zkrátili a pokračovali nahoru. V 9.30h jsme byli ve výšce Solvay chaty, pojedli jsme chleba a pokračovali. Bolest hlavy jsme necítili, počasí bylo nádherný, vítr žádný, mraky žádné, cítili jsme se skvěle, kolem nás kroužila helikoptéra, hlídala nás a nebo ty dva, které jsme spatřili v noci v severní stěně, jak jim blikotali světélka v dálce? Tak přece jenom nejsme na této hoře sami, a ještě dvě další světélka jsme viděli, hluboko pod námi ve východní stěně, aha tak tam vodí horští vůdci své klienty, za několik hodin byli už nad námi. Byli jsme klidní, měli jsme přesto dobrý čas. Tuto dvojici jsme potkali tři sta metrů pod vrcholem na sněhovém poli, oni sestupovali a my pokračovali nahoru. Kluk, horský vůdce, holka klientka. Obdivuhodný výkon, ale nevím jak by s ní přelézal to, co jsme přelézali s Ljošou, neměli nic, jen sedák, ani osmu na slanění, malý baťůžek pouze on. „Jste ok“, ptali se nás. „Jasně, cítíme se skvěle“, odpověděli jsme s úsměvem.

 

Nádherná cesta, nádherný hřeben, pevná skála, sněhová pole, byli jsme celou dobu navázáni nakrátko, asi dvacet metrů lana, zbytek z 50metrů schovaný u každého v baťohu, na těžších místech jsme použili lano celé a se řádně jistili od štandu ke štandu. Cestou jsme sbírali všechno co jsme našli, smyčky, karabiny, Ljoša cepín, hihi, že by nouzovka? Závěrečná sněhová stěna, ofoukaný firn nám dal zabrat, ale už blízko jsme viděli sochu sv.Bernarda na švýcarské vyšší straně Matterhornu. Ljoša podívej, výš už to ty vole nejde, to je paráda, sto metrů od nás a níž kříž na italské straně.

 

Jsme na vrcholu Matterhornu! Nádhera, vyhrkli mě slzi, tolik dřiny a tolik euforie, objali jsme se. Celé okolí bylo pod námi, viděli jsme daleko, masiv Mont Blanku, Monte Rosu, Weishorn, Bernské Alpy..

 

Vytáhli foťák a fotili a filmovali, volali domů, bylo 14hod., u nás měli po obědě, děti si hráli a voněla káva. Jak bych si dal kafe, cítil jsem tu vůni nadálku. My jsme tady stáli na úzkém hřebeni ve výšce 4478m, balancovali jsme na hraně, mrzli nám nohy a ruce. Po hodině této nádhery, tolik výkřiků do údolí byl čas na dlouhý sestup. Ljoša to ještě není Matterhorn, ten je ve stanu v našem spacáku, opakoval jsem neustále, vrchol je dole, cítil jsem jak dlouhý to bude sestup, ale byl jsem klidný neboť jsem věřil, že na to máme, že jsem tentokrát silnější, že dva roky lezení mě dali více jistoty a zkušeností. Opatrně jsme začali slaňovat dolů. Bylo to dlouhé a nekonečné. V 17h jsme byli u Solvay chaty, v hlavě jsem měl myšlenku zde nocovat, věděl jsem, že za chvíli bude tma a na nás teď čeká delší a těžší část cesty. Ljoša byl klidný a bral to jako samozřejmost, že lezeme až dolů, nechával to na mě. Počasí zvítězilo, stejně i naše síly. Bylo bezvětří, nohy ani ruce nám tolik nemrzli jak na vrcholu. Mlčel jsem, měl jsem v hlavě i hodnotu výstupu, to znamenalo pokračovat dolů. Na nic jsme nečekali, neodpočívali jsme, hodil jsem lano dolů a pokračovali ve slanění. Za malou chvíli jsem lano házel už jenom do tmy. Hlídal jsem si pečlivě každý dojezd konce lana, rychle udělal štand a pokračovali dolů. Co jsme nahoru posbírali, to jsme zde nechali. Přelézali jsme jedno žebro za druhým a slaňovali nekonečně níž a níž. To není možné, kolik to má délek. Byla místa opravdu riskantní, zde jsme se nejistili, nebyl čas. Ve tmě, při světle čelovek říkám Ljošovi: „Na Matterhornu nezahyneme, byl jsem dvakrát u kartářky a dvakrát mi předpověděla úspěch, slaníme dobře“, ujistil jsem svého starého parťáka, on byl klidný, mlčel a lano svištělo mezi prsty. Orientaci jsem si velmi dobře hlídal, při každé příležitosti jsme traverzovali co nejvíce k severní stěně, to byl ten nejlepší orientační bod. O půl noci jsme už poznávali naše výstupová místa a za malou chvíli věděli, že jsme ve správném směru. Poslední délku jsme si vychutnali, převis nad Madonou. Jsme dole. Ještě 20 minut a budeme u stanu. Znovu gratulace, vaříme čaj a uleháme do spacáků, nebyli jsme vyřízení, bylo nám fajn, byl to krásný den, dlouhý den plný dojmů, poslali jsme domů zprávy, že jsme už dole. Nikdy na tyto chvíle nezapomenu. Druhý den, bylo pondělí, napadl čerstvý sníh a zvedl se silný vítr. My jsme pospíchali do Zermattu, znovu přes Schwarzsee. A taky nikdy nezapomenu na slova Ljoši: „Ty vole Kájo, nevěděl jsem, že budeme taky lézt, příště dáme něco volnějšího“.

napsal: Karel Pazourek, člen HK Chřiby