Na Teryho chatu 2h 30min to jsme věděli je tak čas pro léto, ale za čtyři hodiny to snad ztihneme, bude záležet na stopě. Ohlášeni jsme byli do setmění, přijít jsme chtěli co nejdřív, aby byl čas si cestou prohlédnout několik hřebenů, hlavně ten Východní na Stredohrot. Potom čas na aklimatizaci kolem chaty, možná ještě se podívat nad chatu, no plány smělé, tak snad do 14h tam budeme.

Zámkovského chata, jedná se o hezkou chatu na začátku Malé Studené doliny, její poloha umožňuje dobré výchozí možnosti nejen směrem k Teryho chatě, ale také přechod na Skalnaté Pleso. Chata se nachází ve výšce 1450m. Myslím, že je vhodná i pro rodiny a děti, určitě se z ní dá jezdit pohodlně na lyžích, saních atd., několik dětí jsme tam také viděli i v této zimní době. My jsme se u chaty zdrželi jen na malou svačinu a hned jsme vyrazili dál. Nejprve se jde po červené značce lesem, potom les se promění v několik osamocených borovic, skal a pak se už otevře údolí MaléStudené doliny. Měli jsme štěstí, stopa byla vyšlapána, občas jsme potkali nosiče naloženého vším možným a spěchajícím dolů.

Jak jsem si doma zjistil, celá cesta není nějak náročná, takové mírné šlapání, až na konci doliny se cesta prudce zvedá přes tzv. velký hang a pod chatou je potom tzv. malý hang. Při tomto šlapání, musím říct opravdu příjemném, sněhu nebylo mnoho, zpočátku po kotníky, v dolině již po kolena a ve velkém hangu tak po stehna, ale pořád ve stopě a od tyče k tyči. Měli jsme dostatek času se dívat po štítech a postupně odhalovat naše cíle na víkend. Po levé straně se nám stále víc a víc otevíral pohled na Stredohrot a jeho východní dlouhý hřeben. Problém byl, že se spíš několikrát ukázal z mlhy než naopak. Sněžilo mírně, ale neustále. Vítr žádný hrozný.

Na tento prodloužený víkend jsme měli na každý den něco příjemného a v zimě lezitelného připraveno. Na sobotu jsme chtěli na vrchol Malého Ladového štítu nebo Velkého Ladového štítu lezeckou cestou, která vede napříč jižní stěnou, je to Groszova cesta za III., výrazná. Na neděli jsme měli nachystaný Pyšný štít po jihozápadním hřebenu, popřípadě Jordánkou na Lomnický štít. Na pondělí, ale možná že také už na neděli, podle možností, východní hřeben na Stredohrot. Všechny ty vrcholy jsou kolem 2500m vysoké, jsou to dlouhé hřebenovky, orientačně nenáročné, většinou doporučovány na zimní lezení. Dnešek vypadal stále nadějně, skála byla čistá bez sněhu, ale vrcholy se stále víc skrývali v mlze.

Batoh se už nám pomalu stál nepříjemným, proto ještě s větší radostí jsme patřili na Teryho chatou, okamžitě jsme mrkli na hodinky a čas jsme neměli špatný, od auta asi tak 4hod., na zimní tůru s plně naloženými batohy celkem ucházející. Táhli jsme sebou každý lopatu, sondu, pípák, cepíny, dvě lana, karabiny a jeden vařič, spacák a další maličkosti, i pro případ nouzového bivaku, člověk nikdy neví a oba máme zkušenosti a víme, že opravdu stát se může všechno. Mnozí návštěvníci Vysoké Tatry podceňují, ale stává se každý rok, že Tatry si svojí oběť vždy najdou. No kolem Teryho chaty už to tak idilické nebylo, přece jenom je to převýšení z údolí dobrých 500m, zde už foukal silnější vítr, viditelnost nula, tak asi sto metrů a k tomu se začalo pomalu stmívat. Přivítali jsme rádi ubytování na chatě. Trchu s překvapením jsme zjistili, že jsme na chatě úplně sami, jen s chatařem a jednou paní.

Na Teryho chatě jsem byl poprvé a byl jsem moc rád, že jsem ji směl navštívit. Zvlášť v tomto nečase se nám stala vzácným útočištěm. To že jsme zde byli sami dodávalo jenom kouzlo jí samé, ale i našim pocitům. Dostatek stravy a veškerého našeho materiálu, kterého jsme sem vytáhli nám pomohlo vytvořit příjemný komfort a bezpečí. Zatímco venku začal sílit vítr a nebylo možné ani zapálit vařič přijali jsme s vděčností pohostinnost místní kuchařky. Česneková polévka byla výborná. Ze zimi jsme se brzy aklimatizovali a začali vymýšlet program na zítřek. Vytáhli jsme mapu, lezecké průvodce a spekulovali co tak vůbec bude na druhý den reálný. Stále jsme doufali, že bude přinejmenším počasí stejné jak dnes.

Po dobré večeři a dobrém nápoji následoval program našeho horolezeckého klubu HK Chřiby, odměnit naše nejlepší lezce za uplynulý rok. No nejdříve jsem dole u auta přemýšlel zda tu odměnu nepředat hned a netáhnout ji nahoru, nakonec jsem byl rád, že jsem tu dřinu vydržel a vynesl ji až sem. Nebylo by asi v této době krásnější místo, než prázdná a sněhem zafoukaná Teryho chata. Pravidelně oceňujeme nejvýše dosaženou výšku, nejobtížnější cestu a nejzajímavější cestovatelský počin. Za rok 2011 tyto tři kategorie vyhrál náš člen Jiří Janda a to bez větší diskuze. Jeho návšětěva Jižní Ameriky, Tádžikistánu a výšek nad 6000m zcela převýšily náš klubový průměr. Jako předseda jsem mu jménem všech členů popřál mnoho dalších lezeckých úspěchů a osobně měl radost, že tato symbolická odměna jistícího setu ho velmi potešila. Po těchto ceromoniích jsme hned zalehli a okamžitě usnuli.
Ráno nás čekalo překvapení.

Ráno jsme vstali kolem sedmé hodiny a netrpělivě čekali jak bude, ale znějící skleněné tabulky a viditelnost nula nám víc než dávali jen tušit, že to určitě nebude jak včera. Po otevření dveří jsme je okamžitě zase zavřeli a několik minut ze sebe dostávali to co tak nepříjemně studilo. Aspoň pro nějakou hodinku bylo rozhodnuto, dáme prostě procházku kolem chaty. Ale protože nebylo kam spěchat vytáhli jsme šachy a s chutí do jedné partičky. Při této partičce jsme začali myslet i na to, že pokud to bude venku vypadat jak nyní a tendence bude zesilovat, tak bychom mohli také oba dostat pořádný mat. A představa nouzového týdenního pobytu na chatě byla šílená. Po královské hře jsme jsme zbalili opět všechno a rozhodli se setoupit do údolí.

Po několika metrech od chaty jsem naše šance na sestup vyhodnotil jako totální nesmysl, asi jako když loď se vzdálí od břehu a posádka se rozhodne doplavat na břeh. Nicméně matematická logika nad filosofií neustále vítězila, neboť čím déle čekat, tím dál ten břeh také bude. Ačkoliv jsem na Jiřího několikrát do mlhy volal nemá to smysl, možná burácející vítr byl také přítelem, který ta slova převracel někam do neznáma. A tak jsme prostě sestupovali, pod malým hangem, když se chata nekompromisně ztratila i s prošlápnutou cestou byla cesta nejpohodlnější pouze směrem dolů. Největší obavy jsem měl z velkého hangu, místo silně lavinézní a ještě několik žlabů v našem směru. Modlil jsem se potichu jak mám ve zvyku, když už nějak teče víc do bot mě uklidňovalo aspoň na duši. Andělé opět byli cítit velmi blízko a taková bázeň před silou přírody také. V cestě jsme se střídali, někde podle pocitů a odvahy, kterou kdo v ten moment projevil.

V přechodu žlabů a v traversu velkého hangu jsme si dali odstup, ačkoliv tady někoho hledat a nebo se domnívat, že tato taktita je spásná je nesmysl, možná pro pocit, že aspoň postupujeme zodpovědně. Ale udělat dva kroky znamnenalo vzít lopatu a hezky od dvou metrů vysoko postupně až po kolena si všechno to bílé odházet za sebe. Asi dokážete pochopit, že ani ten druhý neměl cestu prošlápnutou, jeho výhoda byla ta, že začínal odhazovat na metru padesát místo metrů dvou. Myslím, že nedokážu zpětně vylíčit kolik sněhu jsme tam přeházeli. A na kilometry se to zpočítat nedá, neboť jsme kličkovali podle toho kde jsme se domnívali, že by sněhu mohlo být méně. Ten pocit se proměňoval v opak, sněhu bylo stále víc.

Na konci Malé Studené doliny jsem byl nesmírně rád, že první etapu a riziko pádu laviny máme již za sebou. Ale domněnka, že v údolí to bude už bez problémů byla též mylná. Zdálo se , že veškerý sníh z vrcholů je navátý dolů. Vidina orientačních tyčí nebyla žádná, občas se z mlhy něco jako tyč ukázalo, ale dostat se k tyči i třeba deset metrů bylo místama nemožný, jedině kde to šlo bylo tak nějak postupovat dolů. Pokud se objevil nějaký ten skalní blok byl nám malou útěchou, že pro nouzový bivak máme luxusní místo. Ale protože jsme měli ještě slušný čas, myšlenku na bivak jsme zatím odsouvali.

Musím přiznat, že Jiřího humor o hezké práci byl povzbudivý. Práci mám rád a bylo to určitě příjemnější než sedět na chatě, ačkoliv ty šachy špatné zase také nebyli. Vzpomínám si, že jsme docela nechápali jak se může ani ne za 24hodin totálně změnit krajina, ale orientace v tomto údolí není náročná, po obou stranách jsou vysoké stěny s Tatranskými štíty, a jakmile se někde dole objevilo několik stromů, věděli jsme že snad kleč ales nám budou dobrou oporou. Ale nebyly, pohyb v kleči byl stejně obtížný, připomínalo mi to plavce, který se může aspoň větvičky chytnout a mít pocit, že se teď už neutopí. Ale po nějakém držení té větvičky pocit bezpečí také zmizel.

Plavat ve sněhu a ve vodě je po naší zkušenosti bez rozdílu, pokud plavat neumíte, je jedno v čem se plácáte, buď vám teče voda všude, nebo sníh zaleze tam, kam by se snad ani ta voda nedostala. Měli jsme informaci, že dnes chtějí čtyři borci dojít na chatu, no to by museli být dobří blázni, kdyby chtěli plavat nahoru. Chvílemi jsme měl pocit, že už neodhazuji ani sníh, ale že stavíme nějaký sněhový tunel. A cesta pořád nikde.

V průvodci se uvádí, že cesta dolů z chaty zabere tak dvě hodiny, my jsme to zvládli za šest hodin, myslím že to byl dobrý výkon, ale chatař na Zámkovského chatě z toho víc pochopil o jak náročné podmínky se jednalo. S Jirkou jsme se shodli, že takovou cestu jsme doposud nikdy neabsolvovali. Teprve v lese jsme narazili na mírně prošlápnutou cestu, která však brzy skončila, někdo to zkoušel.

V lese jsme opravdu čtyři odvážlivce našli, po naší zkušenosti to byli spíš hazardéři, nestačilo jim ani naše vysvětlení situace, možná se domnívali, že jsme šli po krásné cestičce. Více se mi ulevilo až doma, když jsem zjistil že to brzy otočili a vrátili se na chatu. Na Zámkovského chatě jsme nemohli jinak, než si pořádně odpočinout, jedno pivečko spláchlo celodenní dřinu. Byl jsem rád, že z tohoto jsme vyvázli ve zdraví, to dilema, zda zůstat na chatě nebo bylo správné sestoupit dolů bych asi přirovnal k šachové partii, kdy se rozhodujete pro tah a věříte, že na něj soupeř nepřijde. Pokud váš tah přehlédne, máte šanci že zvítězíte.
Šťastně jsme se vrátili domů, možná trochu mrzutí, že jsme naše cíle nevylezli, ale romantika Malé Studené doliny v zimní nádheře to vyrovnala dokonale.

Karel Pazourek