„I INSTRUKTOŘI HOROLEZECTVÍ SE STÁLE UČÍ“,
a někteří nejen lézt a pohybovat se v horách, ale o tom někdy příště. Do Vysokých Tater jsem přijel na jeden vybraný doškolovací kurs pro instruktory horolezectví také kvůli kamarádům, na začátku srpna roku 2014. Ale abych správně vstřebal vysokohorský vzduch a také byl chvíli sám, jsem přijel jeden den dopředu. Ten jsem využil a vyťapal si během dopoledne od Popradského plesa na Koprovský štít (2363m). Počasí vydrželo nádherné právě jen to dopoledne a odpoledne jsem byl už na chatě a čekal na ostatní kamarády.
Večer jsme se sešli, jak už mezi horolezci bývá zvykem, za svitu svíček, měsíce a vůně borovičky nebo něčemu podobnému. Do pozdní noci jsme si povídali o staronových věcech kolem jištění, slaňování, metodiky, ale i dalších organizačních věcech Českého horolezeckého svazu a také osobních plkách.
Druhý den jsme po sedmé ráno vyrazili na bojiště, ačkoliv pro některé by platilo, „těžko na cvičišti a ještě hůř na bojišti“, k borovičce trochu víc přičichli. Tedy konečně do skal pod Ošarpance, nejprve několik cviků o kterých jsme do noci diskutovali a potom se již rozdělili do dvou trojic a každý lezl svojí cestu. Já spolu s dalšími dvěma kamarády lezli cestu v západní stěně na Malý Ošarpanec, nic náročného, komín Komarnického za III.st UIAA. Pro pozvolné rozlezení a především soustředěný nácvik všeho potřebného to stačilo.
A jak jsem se učil od počátku, do V. stupně by měl instruktor zvládat lézt v pohorkách, to jsme také lezli. Výhledy jsme měli nádherné, počasí stabilní, mírný větřík a na vrcholu překvapení, dvě děvčata maminka a dcera si vyrazila také zalézt. Zrovna se chystali ke slanění, tak pár pozdravů a vtipných poznámek a kousek ještě nahoru.
Dolů a k chatě jsme seběhli ještě před večerním deštěm a pokračovali ve večerním teoretizování, hodnocením dne a samozřejmě zase vůně boroviček. Já jsem měl pro sebe malinko něco navíc, každý večer jsem sjel dolů na parkoviště na kole a ráno před ostatními zase na kole vyšlapal k chatě.
Poslední den, v neděli, jsme obešli Popradské pleso a vybrali si Galerii Ostrvy v západní stěně nad symbolickým cintorínem. Bylo tam moc hezky a výhledy na pleso ještě velkolepější než včera. Lezli jsme ve stejném složení jako v sobotu, proč trhat také dobrou partu.
Dnes jsme si zvolili cestu o stupeň těžší, ale nešlo nám o heroické výkony v obtížnosti, ale víc o čistotu a bezpečné lezení, proto se také učíme, být jistí nejen na laně ale umět i s lanem a pevně stát tam kde se moc stát nedá.
Cestu jsme zvolili Polským komínem, za IV.st UIAA, a asi za dvě možná tři hodiny jsme byli nahoře u slaňovacího kruhu, ale větším žlabem jsme pokračovali sólo nahoru až jsme potom netraverzovali na tatranskou magistrálu vedoucí od Batizovského plesa k plesu Popradskému.
Kromě hezkého lezení a opravdu pohodového plkání jsme také našli několik hřibů velikých jak naše hlava i s přilbou. Ale protože jsme neměli ani košíček tak jsme si to tam schovali na příští rok.
Kolem čtvrté odpoledne jsme byli na chatě, popřáli si hodně štěstí a rozjeli se opět domů. Já jsem to měl nejpříjemnější, sedl jsem na kolo a sjel dolů i s batohem, lanem a ostatním horolezeckým harampádím.
Na závěr poznámečku, Ošarpance jsou vysoké 2348m a Ostrva má 1984m. Obě cesty byli delší než šest lanových délek.
Napsal i foto stihl pořídit: Karel Pazourek, instruktor HAL ČHS
