Chřibská stovka/padesátka 2015

Ve dnech 15.-16. května proběhl 1. ročník akce „Chřibská stovka a padesátka, neboli pěšky přes pohoří Chřiby“. Akci pořádal Horolezecký klub Chřiby. Příjemnou, ale jistě náročnou procházku hodnotí organizátoři i přes skromnou účast jako zdařilou, kdy nám přálo i počasí.
Cesta provedla účastníky z Kyjova přes poutní místa Hradisko sv. Klimenta, které je hluboce spjato s velkomoravskou historií, barokní hřbitov ve Střílkách z první poloviny 18. století, nejvyšší místo pohoří Chřiby – rozhlednu na vrcholu kopce Brdo ve výšce 587 m n. m., která byla v době průchodu otevřená, takže se účastníkům naskytl pohled na krásný východ slunce. Lesní penzion Bunč, který je nejznámější turistické a rekreační středisko pohoří Chřibů, skalní oblast Budačina, což je starý, ale velice působivý skalní útvar s malou jeskyní. Trasa vedla dál přes významné poutní místo Velehrad, dále jeden z nejstarších hradů na Moravě hrad Buchlov ve výšce 509 m n. m., jehož stavba započala odhadem v první polovině 13. století. Poslední úsek kolem skalní věže Kozel, která je významným horolezeckým místem a zpět do Kyjova. Po cestě minuli účastníci spoustu krásných míst tohoto pohoří jako Komínské skály, Přírodní rezervace Stará hráz, Záskalí, Moravanské louky, přírodní památky Břestecká skála a Barborka a vinařské oblasti.
Mimoto účastníky čekaly, za „stovkaře“ pět a za „padesátkaře“ čtyři stanoviště s malým občerstvením. Výškový profil trasy byl téměř 2800 metrů. Do Kyjova za „stovkařě“, jako první dorazil pan Martin Ryšavý z Boršic v čase 19 hodin a 50 minut, což je jistě velká výzva pro účastníky dalších ročníků. Za „padesátkaře“ paní Veronika Prantlová z Terezína v čase cca 11 hod. Nejdál to měl do Kyjova a Chřib pan Pavel Příhoda, který dorazil z Hradce Králové.

Organizátoři děkují všem účastníkům za účast a těší se na další ročníky.

„Akci podpořilo Brněnské kino ART“

napsal Stanislav Vacl

První kdo se vrátil po 100km do královského města Kyjova byl Martin Ryšavý z Boršic, GRATULUJEME!

A jak to prožívali manželé?

Když přišel manžel Jirka domů s tím, že se příští víkend půjde Chřibská 100, říkala jsem si, tak to je výzva, to chci zkusit. A začaly přípravy. V čem jít a co sebou? Nakonec to nějak dopadlo a v pátek jsme vyrazili, s notnou dávkou podpory od rodiny, kamarádů a kolegů, na vlak do Kyjova. Nepočítala jsem s tím, že to celé dojdu, tak jsme měli oddělené vybavení a zásoby. Na kyjovském nádraží jsme chvíli hledali start. Nejdřív jsme ho nemohli najít, ale nakonec se podařilo a mě jen napadlo – tak mě to opravdu nemine :o). Na startu nás přivítali hezky a vesele, dali nám nezbytné instrukce, vyměnili jsme si čísla pro případ odpadnutí a něco před osmou večerní jsme vyrazili. Před námi už byli 3 borci na trase, postupně jsme se dozvěděli, že je nás celkem 7. Trasa se s námi přivítala krásnou procházkou ječmenným polem v zapadajícím slunci. Zvolili jsme hned ze začátku vyšší tempo s předpokladem postupného snižování, abychom měli šanci trasu stihnout za určený čas 24 h. Navigace byla plně v rukou Jirky, který nás neomylně vedl po turistických značkách a s mapou po ruce k prvnímu kontrolnímu stanovišti. Čaj a oplatek a ne méně zpráva, že jsme se dostali na druhé a třetí místo nás povzbudili. Vyrazili jsme dál, už do temné noci. Po pár kilometrech na mě přišla první krize. Batoh tlačil, člověk přemýšlel jak si ho nasadit líp. Že by to byl můj očekávaný konec Chřibské 100? V noci má ale člověk tolik práce s navigací a vůbec orientace na cestě s čelovkou zaměstnala mysl natolik, že krize byla zažehnána a šlo se dál, pořád slibným tempem. Po cestě v lese, když jsme měli největší potíž najít další značku pro odbočení z cesty, nás došel poslední přihlášený „závodník“. To co následovalo, muselo být z ptačího pohledu neuvěřitelně komické. Tři blázni s čelovkami chodili zmateně tam a zpátky v noci v úplné tmě skoro novu po lese a hledali turistickou značku na stromech. Společnými silami jsme ji nakonec našli a vyrazili společně k dalšímu kontrolnímu bodu, na Střílecký hřbitov. Splnili jsme úkol a zapálili tři svíčky, za každého z nás. Na rozhlednu Brdo jsme vyráželi odděleně. Ještě jsme se párkrát sešli a zase rozešli při bloudění nočním lesem a v půl páté, akorát na slíbený výhled na východ slunce, jsme dorazili zase společně na rozhlednu. Kromě vítaného odpočinku odložením batohů a občerstvením na stanovišti, nás do nového dne a další etapy Chřibské 100 přivítal krásný východ slunce z vrcholku rozhledny. Do další etapy jsme vyrazili všichni tři společně, ale poslední „závodník“ nám časem utekl daleko dopředu. Už jsme ho nikdy neviděli, jen jsme se později dozvěděli, že celou trasu s přehledem stihl do zadaného času. Jeho výkon byl z našeho pohledu úžasný… S novým dnem přišla další krize spojená s nevyspáním. Tu ale bylo jednoduché zažehnat povzbuzujícím nápojem a šlo se dál. Další kontrolní bod na Budačině byl pro nás fatální. Špatně jsme přečetli značení cesty a vydali se na špatnou stranu. Nakonec z toho vznikla zacházka několika kilometrů a ztáta hodiny a půl, navíc jsme díky příchodu z jiné strany nedokázali najít stanoviště. Alespoň jsme se vyfotili u naučné tabule Budačiny a vyrazili dál, do Velehradu. Nálada a odhodlání trasu dojít poklesly, ztráta času byla velká a čekala nás pro nás nejtěžší etapa přes polední slunce po zpevněných cestách, o zrychlení tedy nemohla být ani řeč. Několik kilometrů před Velehradem nás dohnali další dva „závodníci“, kteří měli pekelné tempo. Pozdravili jsme se, pár kilometrů jsme strávili společně, ale nakonec nám oba utekli. Cesta přes Velehrad byla zkouška, jestli se vzdáme nebo už dojdeme. Když jsme došli do Velehradu, oslovili jsme s dotazem dvě hrající si holčičky, kde je tu bazilika. Když nám odpověděly, že tam žádná není, tak nám zatuhla krev v žilách. Kam jsme to proboha došli?! Naštěstí jsme další otázkou zjistili, že jsme hned ve vedlejší obci. V bazilice ve Velehradě jsme si dali delší odpočinek, nohy už začínaly bolet. Splnili jsme úkol získat pohled jako důkaz naší přítomnosti a vyrazili jsme zase dál. Byli jsme zhruba v půlce cesty. Díky bloudění u Budačiny už bylo skoro jasné, že nedokážeme do cíle dojít včas. Ani jeden z nás už to ale nechtěl vzdát, chtěli jsme to dokázat, ať dojdeme, kdy dojdeme. Od Velehradu už bylo naše tempo jen pomalejší a přestávky častější. Na Buchlově jsme se ohlásili na předposledním kontrolním bodě a zjistili, že za ostatními zaostáváme o několik hodin. Doplnili jsme tekutiny, odpočinuli si a pomalu vyrazili na Kozla, na poslední kontrolní bod. Naše tempo bylo snad méně než poloviční oproti začátku, Jirkovi otekl nárt. Teď už byla cesta opravdu jen o odhodlání každého dojít. Padala na nás únava, doháněla nás probděná noc, nohy byly opotřebované, bez hůlek vytažených před neznámo kilometry se prakticky nedalo jít. Ještě jsme měli několik hodin do osmé, ale už nám bylo jasné, že za 24 h to nezvládneme. Na Kozlovi nás čekali všichni pořadatelé. Rádi jsme si sedli a chvíli s nimi mluvili, hodnotili cestu, kterou jsme prošli. Nabídku ukončit trápení posledních 15 km do Kyjova jsme odmítli, to bychom si nikdy neodpustili, zabalit to tady. Poslední kilometry by asi nejlépe vystihl vtip: „Vykládá jeden šnek druhýmu – to sem si to tuhle kotlil kolem starýho dubu dole na louce. Kotlím, kotlím.. a najednou mi do cesty vyrostla houba.“. No… v Čeložnicích jsme to z mnoha důvodů ukončili a nechali se nabrat projíždějícím odvozem po ušlích nepočítaně km a nepočítaně h v 11 h v noci dalšího dne. V Kyjově na nádraží nás čekal trpělivý organizátor. I když jsme nedorazili do 24 h, dostali jsme na památku diplom, abychom na sebe mohli být pyšní vždycky, když se na něj podíváme.
V pohledu zpět to byl úžasný zážitek, a kdybych se měla znovu rozhodovat, šla bych zase. Děkuji moc organizátorům.

Hana Vaňková Fajtlová, první a zatím jediná ženská účastnice Chřibské 100 :O)

Zápis ze startu a ze stanoviště Kozel

Po dlouhém očekávání, plánování, nastal den „D“, kdy se konala „Chřibská stovka a padesátka, aneb pěšky přes pohoří Chřiby“. Stanoviště na trase byla start/cíl Kyjov, hradisko sv. Kliment, barokní hřbitov ve Střílkách, nejvyšší vrchol pohoří Chřiby Brdo, skalní oblast Budačina, poutní místo Velehrad, hrad Buchlov a skalisko Kozel. Padesátkaři nešli přes Střílky, Budačinu a Velehrad.

Na startu jsme netrpělivě očekávali, kolik přijde účastníků a nejednou jsme společně vtipkovali
a tipovali, kolik jich asi bude – 15, 20, nebo 100? Start stovkařů byl připraven mezi 19-20 hodinou, padesátkařů na sobotu ráno mezi 7-8. Když přišel ještě před 19hodinou první stovkař, skoro jsme tomu ani nemohli uvěřit. Do osmé hodiny průběžně přicházeli ostatní. Po osmé jsme sbalili své věci a někteří členové se odebrali na svá stanoviště, Karel Pazourek na Klimentek, Luďěk Prokopenko na Budačinu. Eva Paulíčková, už byla připravená na Brdu. Rozhledna na Brdu byla v době průchodu díky Evě otevřená, takže se stovkaři mohli kochat ranním východem slunce. My ostatní jsme poseděli při praskání ohně na skautské chatě Kukačka ve Vřesovicích. Během příjemné chvíle jsme dostávali první informace o našich odvážlivcích, někteří se ztratili a zašli si velký kus cesty.
O některé jsme se začínali dokonce i obávat. Někdy kolem jedenácté večer jsme se rozhodli, že navštívíme Karla na Klimentku. Když jsme dorazili pod kopec, zahlédli jsme v dálce tři čelovky, které se přibližovaly k nám. Byly to naši „stovkaři“, kteří bloudili u Střílek a hned nám vyprávěli, jak minuli odbočku a zašli si pořádný kus cesty. Nahoře jsme se pak všichni sešli a probrali své zážitky a dojmy. Zpátky na chatě jsme pak dopekli ještě poslední špekáčky a šli spát.

Ráno jsme opět očekávali účastníky, to už jsme odhadovali větší nával, ale nakonec padesátkařů, přišlo skoro jako stovkařů. Ale potěšilo nás, že hned když jsme přicházeli, už na nás čekaly dvě dámy pečlivě připravené na pochod. Jiní účastníci to brali vyloženě sportovně, někteří jen jako možnost vyzkoušet si překonat sami sebe, jiní zas jako zpříjemnit si slunný den pěkným výletem
a popíjením vína (ti dorazili až do Buchlova). I přes skromnou účast jsme měli radost, že pochod lidi oslovil a že přišli vyzkoušet svoje síly. Člověk z nejvzdálenějšího místa přijel až z Hradce Králové.

Po desáté ráno jsem já a Verča dorazili na Kozla, rozdělali oheň a připravili si stanoviště, na kterém nás během dne potěšilo několik návštěv kolemjdoucích. Každá taková návštěva pro nás byla milá, ať už to byli naši známí, nebo „zvídaví“ horolezci, či rodiče s dětmi. Zhruba od 11 hodin jsme očekávali příchod účastníků, protože jeden ze stovkařů část trasy běžel. V průběhu dne docházeli ostatní, dostali razítko a špekáček s chlebem na posilněnou ke zdolání poslední části trasy do Kyjova. Jako poslední prošli kolem 19 hodiny manželé, které jsme netrpělivě očekávali. Oba dva jsme obdivovali, vzhledem k tomu, že se nevzdali a bojovali do posledního kroku.

Myslím si a snad to mohu říct i za ostatní organizátory, že jsme z našeho prvního ročníku byli nadšení, potěšilo nás, že jsme mohli společně zažít příjemný víkend. Jak jsme vypozorovali
z jednotlivých stanovišť, tak Chřibská stovka a padesátka naše účastníky i sblížila, kdy si vzájemně pomáhali a podporovali v ěžkých chvílích, když společně bloudili a hledali správnou cestu. Za nás si myslím, že to bylo to nejkrásnější na celé naší akci. Víme, že do příštího ročníku budeme muset připravit a vypilovat ještě spoustu věcí! I tak se už těšíme a budeme s nadějí očekávat větší počet účastníku, třeba jednou, nebo dvakrát tolik. J

Děkujeme všem za pomoc při podílení se na této akci a všem odvážlivcům, kteří ji šli.

zapsali Standa Vacl & Veronika Hotárková