Dne 4.7. 2016 jsme si vylezli na nejvyšší horu Česko-Slovenska Gerlachovský Štít. Celodenní výstup a sestup nám dal dost zabrat, ač cesta není složitá, tak zejména kvůli nepříliš dobrému počasí a sněhovým jazykům ve žlabu na Tetmajerovo sedlo a v Batizovském žlabu. Výstupu jsem se zúčastnil Já-Standa Vacl, Eva Paulíčková a Patrik Klenovský s Tomášem Frýbortem a Jožkou Vaňkem coby nečlenové HK Chřiby. Cestu jsme odstartovali ve Vyšných Hágoch žlutou turistickou cestou k Batizovskému plesu, dále pak kolem plesa Batizovskou dolinou nahoru až k žlabu a jím nahoru do Tetmajerova sedla, výšvihem na hřeben a krásnou hřebenovkou až k vrcholovému kříži. Sestupovali jsme Batizovským žlabem zpět k plesu a po turistické dolů na parkoviště. V dalších dnech jsem se podíval na turisticky přístupný vrchol Východná Vysoká, který nabízí nádherné výhledy na hřeben Vysokých Tater, Belianských Tater, Rysy…..fotky jsou v galerii 🙂

Standa Vacl

Výstup na Gerlachovský štít ve Vysokých Tatrách pohledem Jožky Vaňka

V květnu tohoto roku mi Eva řekla, že se chystá se známými do Vysokých Tater, a přitom chtějí vylézt na Gerlachovský štít. Zeptal jsem se jí, zda bych mohl jet s nimi a ona odpověděla, že můžu. On Gerlach totiž opravdu nebyl můj cíl. Šlo také o to, že nyní nemám známé, tedy partu lidí, se kterými bych jel na dovolenou, a samotnému se mi nechtělo. Slovo dalo slovo a Eva mi pomohla na poslední chvíli vyřídit průkazku ČHS, bez které se tam údajně nemůže lézt. Vlastně může, musíte si však zaplatit průvodce, který by vás nahoru vyvedl. ČHS za 400 Kč vyšla nakonec levněji a s partou lidí to byl větší zážitek.

S Evou jsem ještě před odjezdem konzultoval, co si vzít s sebou za lezecký materiál: sedák, lano, karabiny, smyčky, mačky, přilbu, osmu, odsedku atd. Když jsem se ptal, kdo s námi poleze, tak Eva řekla, že i jeden kluk, který na Gerlach už jednou vylezl a cestu trochu zná. A také s námi půjdou i její další známí lezci. Evin kamarád Tomáš zajistil chatu k ubytování, byla super. Po všech domluvách jsme 2. 7. 2016 dojeli na chatu, sešlo se nás tam 13 lidí. Evin manžel Radek, její dcerka Alička a zbytek – její kamarádi a kamarádky. Fakt dobrá parta.

4. 7. 2016 se pět nadšenců z nás vydalo na vrchol: Eva, Tomáš, Patrik, Staňa a já. Vyšli jsme z Vyšných Hágů po značené turistické cestě, směrem k Batizovskému plesu. Cestu k plesu jsme si užívali, byli jsme plni elánu a sil. Šlo se nám jedna radost. U plesa jsme si na chvíli odpočinuli, udělali jsme nějaké fotky a pokochali se krásou horských scenérií. Všichni jsme pohlíželi ke Gerlachu, který se před námi tyčil do výšky v celé své krásné majestátnosti. Mně, a myslím, že i ostatním, se v mysli přemítala otázka, zda se dostaneme zdárně na vrchol a ve zdraví také všichni slezeme dolů.

Od Batizovského plesa jsme se vydali po horolezecké, turisticky neznačené cestě, stále vzhůru Batizovskou dolinou, ve které někde začínal lezecký úsek cesty. Po cestě k onomu úseku jsme přešli hranici kosodřevin, prošli jsme horskými loučkami a kamennými valy, občas cesta vedla i po suti. Abychom si cestu zpestřili, trochu jsme z ní vybočili, tím jsme si trochu procvičili i naše lezecké umění, protáhli se a zcelili partu. Při příchodu k místu, kde jsme se oddělili i od horolezecké cesty, která slouží také jako sestupová (pro turisty s průvodci), byly vidět skupiny, které sestupovaly dolů. Takže jsme se jim aspoň vyhnuli a nemotali se mezi nimi.

Při cestě nahoru nás občas doprovázely mraky. Neměli jsme jistotu, zda nějaký mrak nezůstane u vrcholu, kde by zakryl výhled, jak na cestu, tak na okolí. V závěru doliny, před bezejmenným žlebem, jímž vede lezecká cesta na vrchol, jsme došli k velké sněhové plotně – první překážce. Sněhová plotna byla poměrně šikmá a neprošlapaná předchozími skupinami. Hrozilo snadné uklouznutí a nechtěné sklouznutí na kameny pod ní.

Vybalili jsme mačky, lano a sedáky. Dal jsem si sedák, Eviny mačky, navázal jsem lano k sedáku. Vydal jsem se prošlápnout stopu po plotně a najít místo na jištění. Patrik se vydal po mých stopách bez jištění a maček, měl z nás ani nejvíce odvahy. Délka lana nestačila, abychom přešli plotnu od kamenů ke skále, kde by se dalo udělat jištění. Tak jsem zhruba v půli plotny zastavil a vydupal plošinu, ze které jsem ostatní odjistil. Ti pak postupně přišli za mnou. Potom jsem se vydal k nejbližší dostupné skále, na které jsem hledal bod k jištění. Patrik šel však ode mě víc vpravo a dostal se na skálu, kde našel horolezeckou cestu s fixními jistícími body. Zavolal na mě a já jsem slezl na plotnu a šel jsem za ním. Než bylo nachystané jištění, tak se po vyšlapaných stopách přiblížil ke skále i Staňa a Tomáš. Volal jsem na ně, ať nejdou až ke skále bez jištění. Mezi sněhem a skálou byla totiž velká dutina, která vznikla odtáváním sněhu od skály, a z plotny byla špatně viditelná. Kluci tedy zastavili a já jsem jim hodil lano. Jeden z nich se pak navázal a dolezl za mnou. Pak jsem hodil lano druhému, ať ho podá Evě, z mého jistícího místa bych jí ho totiž nedohodil. Eva se navázala na lano a přišla za námi. Nakonec jsem hodil lano i poslednímu kamarádovi. Myslím si, že když všichni viděli ze skály ten odtátý sníh a tu díru, která po něm zbyla, byli za jištění rádi. Shodli jsme se, že jsme měli velké štěstí, když jsme natrefili na místo, kudy se dalo dojít ke skále bezpečnější cestou (kde bylo odtáto nejméně sněhu). A ulevilo se nám, že tam nikdo nespadl, neboť by byl velký problém z dutiny kohokoli vytáhnout.

Poté, co jsme se všichni dostali na skálu, objevila se pod námi, na úpatí sněhového pole polská skupina horolezců. Upozornil jsem je na díry u skal, šli pak ke skále cestou, kterou jsem se tam dostal poprvé já. Jelikož byli sehranější a měli s sebou asi někoho, kdo už cestu lezl, tak nás předběhli. To nám však pomohlo, byli pak nad námi a my jsme věděli, kudy vede cesta. Tak jsme se snažili postupovat co nejrychleji. Když jsme se tedy dostali na pevnou skálu, řekl jsem, že pokud už někdo nemůže a bude chtít zpět, tak ať mi to poví, neboť se dalo jít ještě zpátky. Všichni však chtěli pokračovat. Na cestě nás pak čekalo pár lezeckých výkonů, kde jsme se raději jistili. V poměrně lehčím terénu jsme postupovali ale bez jištění.

Postupně jsme se dostali až do Tetmajerova sedla, kde jsme se potkali se skupinou Poláků, kteří byli akorát v nástupu na skalnatý hřeben, který vedl k vrcholu. Super, zase podpora, pro nás líp. Opět jsme viděli, kudy se vydat. Navíc už za námi nikdo nelezl a tak nikdo nemusel případně čekat. V Tetmajerově sedle jsme se všichni navázali na lano a jako první vyrazil na hřeben Staňa, jelikož už to jednou lezl a věděl, co ho čeká, pak Eva, Patrik, Tomáš a já. Po hřebenu jsme postupovali celkem bez problémů, Polákům takřka v patách. Na hřebenu jsme oblézali různé skalní věžičky a zprava i zleva byly pouze ostré skály, padající kolmo dolů pár desítek či stovek metrů. Na levou stranu k Polsku jsme toho moc neviděli, seděl tam totiž mrak.

Na pohledy do okolí jsem se moc nesoustředil, ta hloubka mi nedělala zrovna nejlépe, vyšel jsem snad už ze cviku? No, když to přelezli ostatní, tak to přelezu i já. A tak jsem pokračoval po hřebenu, občas jsem měl i chvilku čas a mohl jsem se věnovat focení. Na fotkách jsem zachytil všechny, jen ne sebe. Patrik dokonce některé části nahrával na kameru, kterou měl upevněnou k helmě. Také jsem se na skalních věžičkách díval na rýhy od maček, které tam zanechaly skupiny lezců ze zimních přechodů a obdivoval jsem jejich umění. Po nějaké chvíli lezení po hřebenu jsem zahlédl i kříž na skále před sebou, jasné znamení – vrchol je na dohled, jen k němu dojít. Jako první se na něho dostal Staňa a za ním postupně všichni ostatní. Na vrcholu jsme si pogratulovali, přivítali Poláky a všem se nám ulevilo. Výstup byl již za námi! Chvíli jsme se kochali rozhledem, udělali pár fotek a všem se objevil úsměv na tváři. Byli jsme tam a vrchol byl na chvíli jenom náš. Poláci už začali slézat a my jsme ještě udělali zápis do vrcholové knížky. Jsou tam naše podpisy s datem výstupu.

Tak už jen zbývalo vrhnout se na cestu dolů. Hnal nás trochu čas, na vrcholu jsme byli poslední onoho dne a zbývalo nám jen pět hodin do stmívání. Také Poláci sestupovali poměrně rychle a chtěl jsem je mít aspoň občas nadohled, abychom lépe viděli kudy kam a zbytečně tak neztráceli čas blouděním.

Dolů jsme začali slézat postupně, první šel Patrik, který mapoval cestu. Upozorňoval nás na těžší úseky, kde bylo lepší jistit se lanem. On sám to zvládal bez jištění. Pro zbytek týmu však jištění a následné slaňování, v některých částech, byl zřejmě povzbudivý a zpestřující zážitek a samozřejmě i lepší pro bezpečnost a psychiku. V jednom úseku jsem natáhl lano místo řetězu, chtěl jsem tak ulehčit sestup daného úseku hlavně pro Evu. Ta se mnou však vypekla, zmizela na chvíli v terénu za mnou a pak se náhle objevila vedle skály pode mnou, obešla mě. Jištění nepotřebovala a já jsem utřel nos. Všichni jsme se tomu pak zasmáli.

Když skončily skály s lezeckými úseky, dostali jsme se do terénu, kde už jsme se nejistili, a tak sestupovali rychleji. Přecházeli jsme také přes potůček mezi dvěma ledovými poli, ta se dala naštěstí obejít. Narazili jsme však i na jedno sněhové pole, které jsme museli přejít. Už to však nebyl velký problém, cestu s nášlapy nám udělali všichni, co šli před námi. Po zdolání tohoto pole jsme už nejstrmější část sestupu měli za sebou. Čekalo nás jen pozvolnější sestupování k Batizovskému plesu po cestě, kterou jsme šli dopoledne nahoru.

Na kamenných polích byla již na mnohých poznat únava. Předtím nebylo vhodné dělat pauzy na oddech, jelikož nás trochu honil čas. Věděli jsme, že dolů k autu už za světla nedojdeme. Bylo však dobré projít ty nejtěžší úseky a kamenná pole za světla. Pod sněhovou plotnou, mezi kamennými poli, jsme si již mohli aspoň na chvilinku oddychnout a popadnout druhý dech, sundat sedáky a trochu pojíst. Udělat pár fotek jsme však mohli až u Batizovského plesa. Od něho totiž vedl turisticky značený a poměrně dobře schůdný chodník. K plesu jsme přišli kolem osmé hodiny večer.

Pohled od plesa na cestu k vrcholu nás ohromil. To vše jsme prošli? Večerní slunce krásně osvětlovalo štíty a na hladině plesa se nádherně odrážely skály i mraky. No prostě romantika, rádi bychom se byli u plesa zdrželi déle, jenže nás hnal čas a trochu i zima. Začínali jsme po únavné cestě chladnout a tak bylo potřeba rozhýbat se a vyrazit dolů. Od plesa jsme procházeli kamenitou cestou přes porosty kleče. Dolů nám to dávalo zabrat více než nahoru. Po cestě jsme si občas na chvíli oddechli, potom jsme to hnali. Do míst, kde končil les, jsme došli při setmění, asi tak v devět hodin. Pak jsme scházeli už za svitu čelovek. Nebylo třeba už tak rychlého sestupu, teď bylo zapotřebí jít opatrně, pomalu. Když už nás tma dostihla, dělali jsme i delší pauzy.

V lese nám všem došla voda na pití. Naštěstí jsme věděli, že u cesty je studánka. Z ní jsme se pak napili, osvěžili a dopustili si vodu. Za chvilku už jsme spěchali k autu. Podařilo se nám však sejít z turistické značky na cestu, kterou sváželi dříví. Vedla naštěstí na stejné místo, kde začínala lidská sídla, okolo kterých jsme již ráno procházeli. Potom nás čekala jen nudná cesta po asfaltu k autu. To jsme měli zaparkované u nádraží ve Vyšných Hágoch. Já, Eva a Tomáš jsme k autu přišli poslední, kolem půl jedenácté v noci. Patrik se Staňou už nás čekali v autě a spokojeně oddechovali. U auta jsme si potřásli rukou k úspěšnému zvládnutí celé výpravy. V autě jsme se pak bavili především představami, jak nás budou vítat kamarádi i kamarádky, kteří zůstali na chatě. Věděli totiž, že jsme zdárně dosáhli vrcholu, neboť jsme jim dali zprávu přes mobil.

Na chatu jsme dorazili zcela šťastní a unavení. Byli jsme rádi, že už máme vše úspěšně za sebou. Přivítání bylo perfektní, vinař Franta načal láhev vína a tak jsme si na ten náš úspěch také připili výborným vínečkem.

Josef Vaněk