Karel Pazourek se synkem Štěpánem a Martinem Ježkem se byli o víkendu 27.-28.8. podívat jak to vypadá na Lomnickém Štítu. Kluci dobrý……Štěpánku klobouk dolů 🙂 Díky za fotografie….jsou v galerii. A článek od Karla dole.
OBR S ROZTAŽENÝMI NOHAMI
Když se často dívám z dálky na pohoří Vysokých Tater, mám dětinskou představu velikého Obra, jak kráčí na hranici Slovenska a Polska, a ty nejvyšší vrcholy jako by byly jeho nohavice a obličej schovaný vysoko v mracích. Nikdy ale nepřemýšlím, zda je ten Obr dobrák nebo zlo, prostě protože nevidím obličej, je takový, jaký je. A stejně tak jsem se díval na Tatry i letošní léto, kdy jsem měl možnost je dvakrát navštívit. Každá jeho nohavice se dotýkala jiného termínu návštěvy, jedna sahala do konce června a druhá nohavice se dotýkala konce srpna.
První návštěva směřovala z Tatranské Lomnice k chatě u Zeleného plesa a spolu s kamarádem Martinem jsme stáli pod obrovskou severní stěnou Malého Kežmarského štítu, měli jsme za sebou noc na chatě i večerní aklimatizaci na horské prostředí, naším cílem byla domyšlená kapsa nohavice na vrcholu Lomnického štítu, chtěli jsme vylézt Nemeckym rebrikem, potom po Medenych lavkách a vzhůru k meteorologické stanici. Obr byl veliký a jeho nohavice dlouhá, moc dlouhá, zezdola nebylo vidět vzhůru a tělo i hlavu měl schovanou v mracích, ve kterých byl cítit chlad a vlhkost.
První hodiny jsme zvládali dobře, chodidlo i ponožky jsme přelezli, zvládli zbytky sněhových polí jištěni na dvou koncích lana. Pak jsme ztratili ten pohled vzhůru a lezli a lezli, až jsme pomalu byli jistí, že nohavice Obra vede jinam, ne na Lomnický štít, dolů na začátek Medených lávek se nám už nechtělo, vždyť severozápadní hrana Malého Kežmarského štítu má také svoji hodnotu, lezecky malou, stupněm III., ale pro nás dostačující. Jen s radostí jsme z vrcholu pozorovali v mraku schovanou konečnou stanici lanovky ze Skalnatého plesa na Lomnický štít, a výškou jsme zase tak vzdálení nebyli. Malý Kežmarský štít měří 2514m a Lomnický štít 2633m, ale od sebe je odděluje úctyhodná vzdálenost Kežmarského štítu a Vidlových věží. My jsme měli své štěstí, sluníčko bylo na našem kopci a tenkrát nahoře jsme se utvrdili, že příště druhou nohavici Obra zkusíme vylézt od Skalnatého plesa přes Lomnické sedlo, ve směru jihovýchodním a určitě na jistotu.
A čekali jsme trpělivě další týdny, konečně koncem srpna Obr zavolal, provokoval, byl krásný sluneční víkend až příliš horký, ale tentokrát jsme nechtěli nic podcenit a připravili plán, který jsme pilně naplňovali. Vzali jsme mezi sebe i Štěpánka, on bude naší jistotou naší jistoty. Desetiletý chlapec, který bude udávat tempo mezi rychlostí a pomalostí. První den jsme vyťapali ke Skalnatému plesu, měli za sebou čtyřista km, večer všichni už sjeli do údolí a my zůstali u chaty osamoceni. Noc byla chladná, ale vzpomínka na horký den přinášela klidný spánek. Ráno, ještě než se slunko dotklo lanovek, už jsme ťapali v kleči vzhůru. Jednou jsme našli muchomůrku červenou, jindy hřib hnědý, ale byl to i závod se sluncem v zádech, to začalo pálit stále víc a víc a výška zase chladila. Kousek nad sedlem kde už byl jen kámen a skála jsme se poctivě navázali. Byli jsme tři na laně, Štěpánek uprostřed a pomáhal nám, prvního brzdil a posledního táhl, tak to bylo správné, a poznal, že je navázaný vůdcovským uzlem. Byla to krásná linie, vedla přes hladké plotny a žlabem vzhůru.
A po nějaké hodině se objevila kupole meteorologické stanice. Bylo ticho a první kabina lanovky se teprve připravovala dole v údolí na svoji pouť vzhůru. Byli jsme sami tři na Lomnickém štítě, okolí nádherné, záviděl jsem Obrovi tento nekonečný pohled a také děkoval, že nás nechal vystoupat a dosáhnout aspoň výšky jeho nohavic.
A kouzlo přišlo na konec, číšník ze stanice nám nalil do skleniček osvěžení a následoval radostný přípitek. Ještě jsme chvilku čekali a obdivovali každou stranu, tam k východu byla chata u Zeleného plesa, tam na jihu Tatranská Lomnice, na západě a hodně pod námi Teryho chata, a na severu Polsko.
Jakmile se ozval zvuk první lanovky a objevili se první návštěvníci této ranní podívané, bylo to pro nás znamení, abychom pomalu začali sestupovat tam, kde je pevná země pod nohami a výšku zanechali Obrovi. To byla tečka za tímto víkendovým výletem, pevná zem a koupání v Liptovské maře a vynikající halušky.
A jakmile se slunko na západě začalo dotýkat také země, my jsme už spatřili naše domovy.
Na Tatry a své přátele na laně zavzpomínal Karel Pazourek, Obr ten už spí.