Díl druhý: Pohled slunce na Sonnblicku

V prvním díle své trilogie jsem psal o dvou plících v jedné stopě, dnešní příběh chci nazvat Pohled slunce na Sonnblicku, a odpovídá skutečnosti. Přesně tak jsem se díval už z velké dálky na žlutý oslnivý kotouč. Byl daleko i vysoko.

A naslouchal jsem i svému srdci, „bum, bum..“ vytrvale tlouklo srdce při každém kroku vzhůru, při každém nádechu, a krev a s ní i červené krvinky se řítily krevním řečištěm velkých tepen, a slunce pálilo a stoupalo stále výš a vysoko. Ale dříve než jsem ucítil dotek tohoto slunce jsem pocítil dotek pohledu svého syna.

Bylo to před dvaceti lety, kdy se předčasně narodil, byl kříšen a spolu s přístroji potom schopný i dýchat a stejně tak i srdíčko silné jako zvon určovaly správnou frekvenci a rytmus. Jenom deficit kyslíku a nedozrání buněk způsobil dětskou mozkovou obrnu. Vzpomněl jsem si na chvíle kdy ležel v proskleném lůžku a plně závislý nejen na přístrojích, ale i na požehnání Nejvyššího a stejně tak i ošetřujícího personálu oddělení pro intenzivní péče. A stejně tak jsem vzpomínal na krátkou chvíli před dvěma týdny, kdy ležel na operačním stole fakultní nemocnice znovu, ale už ne v ohrožení života, ale přesto v moci anesteziologa. Stál jsem u něho a pozoroval jeho oči, jeho úsměv. Všechno dopadlo dobře a syn se vrátil domů, a nyní stoupá se mnou ve svých myšlenkách. Vzhůru ke slunci, vzhůru po této zasněžené hoře, pokryté celý rok ledovcem.

 

Jmenuje se Sonnblick, můžu to přeložit jako pohled slunce, nebo také mrknutí po slunci, a je to vždy přesné, neboť to slunce je tady velmi silné a proniká do celého těla i duše. Je tak blízko, jako by se chtělo dotknout země, jako by chtělo obejmout, ale člověk je příliš slabý, a tak může obejmout jen dítě a pocítí právě ten sonnblick. A kde je první pohled na slunce, myslím že je to chvíle, kdy narozený človíček poprvé otevře oči, ale ne úplně, světlo je příliš silné. Někteří lékaři tvrdí, že dítě vidí už v mateřském lůně, možná, ale kdo si to z vás pamatuje. Ale pohled na slunce, tady odrážející se v bělostně bílém sněhu, se nemůže už nikdy zapomenout, a dokonce přes den se ani neschováte za vrcholky hor jakmile opustíte území lesů a ochranu několika níže postavených chat. V okolí obdivuji ledovce a vyjeté dráhy jarních lavin, všechno dílem slunce. A k osobnímu překvapení z meteorologické stanice na vrcholu Sonnblicku jsou zaznamenána měření i saharského písku. Nemůžu uvěřit, že i Sahara se dotýká tohoto kouzelného a i chladného místa, pokud se slunce schová za svůj horizont.

 

Krok za krokem ťapu na svých lyžích, na tuleních pásech stále výš, jen intuitivně si připomínám z mapy cestu jak se musí obcházet hlavní hřeben, jsem moc zvědavý na údolí, jak budou veliká, četl jsem že mlha může spadnout nečekaně a orientace pak velmi náročná.

Ale věřím, že tyto dny mlha nebude, a podle předpovědi slunce a jasná obloha vydrží až čtyři dny. Od parkoviště jsem vyrazil před osmou hodinou, už i pozdě, ale také po dvouhodinové ranní jízdě z Rhall. Nejdřív lyže na baťůžku až nad hranici lesa, pak už se objevil sníh a šlo se dobře. Otáčel jsem se napravo nalevo a věřil že bude ťapat nahoru i hodně skialpinistů, už jen kvůli výborné předpovědi počasí. Ale nikdo neťapal, všude ticho i prázdno, občas jsem měl radost z motýlů, jakoby si spolu hráli, ale tak vysoko a kolem jenom sníh a led, to jsem byl překvapený. Až po třech hodinách a kdy jsem už viděl zcela jasně vrchol i meteorologickou stanici na Sonnblicku jsem uviděl hluboko pod sebou dva lyžaře. Ťapali dobře, ťapali rychle. Brzy jsme se potkali a pozdravili, chtěli dnes nahoru a ještě dolů a domů k Linci.

 

Tedy dlouhá cesta, dlouhá i vysoká. Sám jsem nebyl schopný jim říct zda chci ještě dnes dolů, vím že slunečno bude i další tři dny a nikam jsem nespěchal, možná přespím nahoře, a jen vnitřně jsem se těšil na noc plnou hvězd a tak blízko měsíci a všem kouzelným nočním objektům. Věděl jsem ale že chatař tam dnes není, možná bude otevřený winterraum, prostě uvidím. Možná sjedu dolů do údolí. Je to dobrý pocit vědět, že můžeš zůstat nahoře, ale i sjet dolů, jen vím že musím každý krok změřit bezpečně. Nyní spolu s dvěma novými kamarády ťapeme střídavě, chvíli oni jdou vpředu, chvíli jdu vpředu sám, podle sil a chutě. A také podle slunce co dovolí, protože pálí a dotýká se hluboce.

A zase myslím na svého syna na vozíku, je to zvláštní, nemůže ťapat, ale jinak by jsme jistě ťapali spolu, nesu aspoň takto i jeho nahoru. Vidím že kamarádi z Horního Rakouska jsou už nahoře, mě schází ještě několik výškových metrů, ale ještě mám čas na malou myšlenku. Píšu trilogii, proč trilogii a co to znamená. Název se skládá ze dvou jmen tri a logos, tedy tři slova, pojednání, článek nebo příběh o třech slovech, v mém případě o třech vrcholech. První byl Schneeberg, byl jsem nahoře se svojí dcerou a stejně jako tam jsem nevěděl o dnešním vrcholu nevím ani o třetím. Nějaké sny a cíle mám, ale nevím jistě který ten třetí vrchol bude. A každý kdo rád jezdí na hory ví, že to rozhoduje počasí, předpověď, a čím lepší přesnější předpověď, tím i větší jistota o napsání příběhu o vrcholu. Dnes se to podařilo a můžu napsat druhý díl této trilogie, malé trilogie o velkém Slovu. Odpočíváme ve stínu chaty Zittelhaus ve výšce přes tři tisíce metrů nad mořem, postavené vedle vysoko položené meteorologické stanice. A je zde 24hod denně vždy nějaký zaměstnanec, který každou hodinu měří a zapisuje výsledky měření a určuje další trend počasí.

A můžu potvrdit jsou to velmi přesná měření, síla větru, oblačnost, teploty, výška sněhu i nebezpečí lavin a i již zmíněný saharský písek a mnohem ještě víc. Je to zajímavý obor meteorologie a další odvětví s touto naukou spojená. A je to jistě i zajímavé pracovní místo, většinu času je zde sám, i týden sám a pak tři dny dole v údolí. Je to život poustevníka a jeho společenstvím je slunce, měsíc a tisíce hvězd na noční obloze. Nabízí nám místnost na přespání, provází nás celým zařízením. Vidím v dálce Grossglockner a další špičky nejvyššího i největšího pohoří v Evropě.

Spolu s kamarády se domlouváme že do údolí sjedeme společně, a je to tak správně, neboť každý víme, jak hory jsou nebezpečné a zvlášť pokud je kolem nás ledovec a trhliny. I přes pokušení jet jinou cestou se rozhodujeme jen z bezpečnostních důvodů sjet z této hory výstupovou cestou. Byl to dlouhý den a až za osm hodin jsme vystoupali nahoru, ale ještě nám zbývá stejně dlouhá cesta dolů a pak už jen pěšky na parkoviště.

Dolů se jede parádně, sníh není mokrý a ani zmrzlý, ale určitě také ne prašan. Jedeme společně a vždy na sebe počkáme, už se známe jmény, už známe své profese, hory umí lidi spojovat, je to jedna láska otevřená pro každého. Srdce už nebuší, zvon dozvonil, stejně i v údolí jen v dálce je slyšet jak pomalu doznívá. Ale slunce je stále vysoko, stále silné a každým posunem této Země se slunce schovává za horizont. Odchází, jako se ráno rodí nový den, večer ten den umírá, víc odchází než umírá, neboť zítra tady bude zase.

Po krátkém bloudění v kleči už neseme svá prkýnka upnutá na baťohu a jsme rádi, jsme šťastní že opět kolem nás je zelená tráva plná květin a požehnání této Země. Je to život, ale život je i nahoře a je to dobře.

Napsal: Karel Bernard Pazourek