Bylo to víc spontánní, a právě proto dojemnější prožitek. Eliška přišla s otázkou kdy na tu Fatru vyrazíme, věděl jsem že počasí ještě nebude slunečné, ale věřil jako vždy že aspoň chvilku sluníčko ukáže krásnou přírodu v dálce.

Prožít hory bývá často lepší strávit aspoň jednu noc vysoko v horách, někdy jen ve spacáku, jindy ve stanu a jindy i na chatě. Vyjeli jsme v neděli ráno, kdy den přicházel a naše probuzení se stalo modlitbou nového dne, a než tato modlitba skončila byli jsme na parkovišti ve Vrátné dolině uprostřed Malé Fatry. Hned od auta lyže na nohách a vzhůru nahoru k naději sluníčka a pohledu do dáli.

Cesta šla nejdřív lesem, sněhu ještě dost, ale přesto jsme se museli vyhýbat kamení abychom ty naše prkýnka příliš nezničili, budeme je hlavně potřebovat pro cestu dolů. Občas někdo projel dolů kolem nás, pozdravili jsme se a ťapali dál, to nebude už daleko, nejdřív na konečnou lanovky, potom do sedla a potom po vrstevnici k chatě. Eliška vždy ve formě, ale dnes to nebyl její den, aspoň spodní část výstupu probrebtala. Potom se cesta rozcházela, já jsem šel rovně a chtěl stoupat pomalu a pozvolna, otočím se a Eliška byla už vysoko, půjde zkratkou a sejdeme se u cesty výš. Ťapal jsem tedy dál sám a čekal kdy se cesta bude stáčet zpět nahoru k Elišce. No ale nestáčela. Zavolal jsem ji, ať nestojí, nečeká nikde a ťape nahoru, drží se lanovky a sejdeme se na konečné.

Ale myslím, že od této chvíle už pochopí proč každá zkratka nemusí být příjemnou zkratkou. A také že ťapat sám v neznámém terénu je také nepříjemný pocit, a byl to nepříjemný pocit i pro mě, nad lesem byla mlha a vítr zesiloval. Opět jsem ji volal a informoval o stavu situace, hlavně se drž drátů nad sebou a ťapej vzhůru, sám jsem se snažil delší cestou na okolo dosáhnou horní stanice lanovky. Byla mlha, veliká mlha, neviděl jsem už ani les, ani tyč, jen pozoroval na zemi stopu asi dvou lyžařů, no určitě sjížděli od horní lanovky. Ano sjížděli ale od jiné, byl jsem překvapený když z ničeho jsem stál u lanovky, ale lanovky jiné. Vzpomněl jsem si a mapu jsem měl v hlavě, že traverzem a mírným výstupem se dostanu ke správné cílové lanovce. Ano a to se mi také podařilo, málo kdo uvěří, jen ten kdo prožije sám, ťapeš do mlhy, nevidíš ani tři metry před sebe a naráz skoro doslova narazíš nosem do velké kamenné budovy, horní stanice. Hned volám Elišce, jsem už nahoře a čekám, a ona ťape pod dráty, od sloupu ke sloupu. Ale to čekání a nicnedělání je šílené, proto sestupuji za ní, snad ji uvidím, snad se setkáme.

A zase jako kamenná budova, z mlhy zasvítí její bunda a myslím oba jsme rádi že jsme spolu. Byla to zkušenost, s dobrým koncem. V horách se to stávat nesmí, nesmí, a říkám to pořád, podtrhuji to, raději pomalu, raději se vrátit, raději delší cestu, ale nikdy se nerozdělovat.

A pokračovali jsme dál, nyní od tyče k tyči, byl to také zvláštní pocit, Elišce se zdála cesta dlouhá, možná nebyla správná, ale věřil jsem že tady na hřebeni a při tyčích musíme do chaty přímo narazit. A po nějaké době také narazili, chata Pod Chlebom byl dnešní cíl a přišli jsme podle dobrého času, málo před čtvrtou hodinou. Zítra uvidíme, ráno podle počasí, nad námi se nacházel vrchol Chleb a v dáli nedaleko byl Velký Kriváň. Dnes jsme ale v cíli, a jako jsme začali den modlitbou můžeme den modlitbou také skončit, v teple a bezpečí této chaty, zasněžené a ofoukané silným větrem. V mlze nebylo nikam vidět.

Na chatě jsme byli skoro sami, ještě čtyři lyžaři, k malému překvapení ze severních Čech. Občerstvili jsme se polévkou a odpočívali a rozebírali dnešní den a jak už často se stává, řeč se stočila na téma ekologie, velké téma dnešní doby. Můj názor a stojím si za ním ekologie je věcí estetiky, chceme žít v prostředí které se líbí našim očím, žijeme na Zemi, všechno máme ze Země a vracíme také Zemi, problém v jakém stavu všechno vracíme a jak to lahodí našemu vkusu a očím. Někdo pije rád kafe z pet kelímku, jiný raději z keramika, někdo si udělá květináč z pet lahve, jiný si vysadí květiny do zahrádky, každému se líbí něco jiného. Ale vím že je to téma nekonečné, skoro už jako o existenci vesmíru, lidské duše.

Tak jsme usnuli a ráno budíček a první pohled z okna ukázal dnešní směr. A protože tento pohled pro velkou mlhu nic neukázal, ukázal směr dolů do údolí.

Za chvilku jsme opět měli prkýnka na nohou a nejdřív ťapali vzhůru do sedla kolem vrcholu Chleb a pak už opatrně dolů. A pořád v mlze, už blízko u sebe a pořád dolů. Chvíli do lesa, pak zase blízko lanovky, a tam kde jsme se den předtím vyhýbali kamení tak nyní už lyže na batoh a pěšky dolů.

Byl to hezký den, no zatím polovina, ještě jsme navšívili místní cintorín, hřbitov, kde jsou vzpomínky na všechny oběti hor. A byla to dobrá návštěva, tady měl připomínku šestnáctiletý kluk který umrzl pod Velkým Kriváněm a vedle zase holčina která se smrtelně zranila. To jsou životy které nás učí, přijměme je s úctou a vděčností. Na žádný vrchol jsme nevystoupili, ale to vůbec nevadí, rádi se sem vrátíme, a se sluníčkem se podíváme do krásné přírody.

A protože jsme měli stále dost času, cestou domů jsme navštívili hrad v Trenčíně na skále. A tak jako jsme po hřebeni ťapali sami tak také zde, průvodkyně nám řekla že máme veliké štěstí, jindy je hrad plný studentů, žáků a jiných návštěvníků. Tato dominanta nad Váhem a blízko našich hranic se nedá přehlédnout, každý kdo pojede po dálnici směrem na Žilinu hrad uvidí, pokud nebude mlha taková jakou jsme prožili na hřebeni Malé Fatry.

A protože dva dny našeho lyžařského dobrodružství pomalu končily, byl každým kilometrem blíž domovu důvod k oslavě. Na hranicích jak jinak, než výbornými halušky se slaninou, samozřejmě na keramickém talíři.

A poslední větu bych chtěl napsat ještě jednou, nikdy se nerozcházejte.

Napsal Karel Bernard Pazourek