,,Jak jsme vůbec přišli na to, že pojedeme na Tenerife“ ptá se mě Jirka v Dejvicích hospodě. Snažím se
vybavit, kdo s tím vlastně přišel, ale na tento ostrov se chystáme oba již 5 let. Nevím, důležité je, že za
3 hodiny letíme a s úsměvem dopijím druhé pivo. Odbavení probíhá rychle, mám rád lety po Evropě,
žádné dlouhé kontroly a čekání. Letíme přes Curych, nacházíme pěkné odlehlé místo, vybízející ke
spaní, pár lidí sdílí náš nápad, po 7 hodině již pozorujeme Švýcarské alpy z ptačí perspektivy, je krásně
jasno, skoro na brýle ☺. Za pár hodin přistáváme na jižním letišti a hned nasedáme do autobusu,
potřebujeme sehnat plyn a údajně se má nacházet ve městě Las Chafiras v Intersportu, zjišťujeme, že
ho nemají ale lidi jsou vstřícní a paní nám radí, že cca 1km je hobbyshop a ať zkusíme tam. A měla
pravdu, asi malé bomby mají vyprodané, ale 500-ti gramážích mají plný regál a i cena překvapuje
4,99E. Cestu mám plánovanou z města Igueste del San Andrés, jenže problém s plynem nám naboural
časově spoj a autobus ze Santa Cruz de Tenerife nestíháme, no nic, bereme taxi za 20éček a po 18
hodině začínáme výstupem na vyhlídkové místo Casa de los Atalayeros, začátek NP Anaga. Pokud
sem někdy vyrazíte, hlavně tedy v jarních měsících, připravte se na neustálí vítr a v tomto parku i
vlhko a deštíky ☺. Cesta je zvětralého sopečného typu, z vegetace převládají kaktusy, krásná ukázka
srážkového stínu. Nahoře uleháme ke spánku za zídkou polorozbořeného domku a vychutnáváme
západ slunce. Počasí nás po ránu vítá stejně přívětivě, jako večer, vítr, nahoře se honí mraky, volíme
neoficiální neznačenou stezku, asi pro kozy, hřebenem nahoru. S přibývajícími metry se mění
vegetace, dávám pozor, kam šlapu, ve vyšší trávě se ukrývají kaktusy a při nakopnutí s běžeckými
botami nic moc. Asi po hodince a půl přicházíme na značenou žlutou cestu, parádní, všude to kvete a
začínají se objevovat vavřínové lesy, kolem oběda jsme v Chamorge, doplňujeme vodu a sestupujeme
zpět k oceánu, nádherný, i se na nás občas usměje sluníčko, to hned zvedne chuť jít. Travers trvá celé
odpoledne a k večeru vystupujeme do sedla Cruz del Draguillo, kolem nás se honí vítr,mraky, začínají
se objevovat velké kapradiny, ze stromů visí lišejníky a já začínám chápat, proč Anaga je mlžným
pralesem. Koukám do map, cca 300m jsou dvě jeskyně, první zavrhujeme, ale druha je super,
rozbalujeme spacáky a majdy. Večer přišla průtrž a já děkuji našemu skromnému přístřešku ☺.
Ráno pokračujeme neznačenou, ale dobře vyšlapanou hřebenovku, kapradí zdejší podmínky vyhovují
a ukazují se v celé kráse, 3m velký list uvidíte asi jen tady ☺. Docházíme na silnici kličkující po
hřebeni, využíváme asfaltu pro pohodlnější přesun až k odbočce do města Taganana a zase po žluté
☺ sestupujeme 900 až k moři. Posmutnělé počasí, rozvášněné vlny a zvětralé útesy dávají
severozápadní části ostrova své kouzlo. Dáváme žluté značce sbohem a míříme k přírodním
kaskádam Barranco de Palos, opět neznačenou a z těží prošlapaná cestou, na druhou stranu bez
turistů a pěkně strmě stoupá vzhůru, jen voda se nekoná. Nahoře objevujeme bivak, pěkné vyhlídky a
hlavně vodu, čas jídla a odpočinku i slunko občas zamává. Co jím tak přemýšlím, jestli jsem něco
podobného už viděl, připomíná mi to tu zmenšené hory Machu Picchu. Jdeme směr Cruz de Taborno,
nejvyšší hora 1024 oblasti. Začínáme hledat místo na spaní, nacházíme starý polorozpadlý domek a
pěknou betonovou terasu, dovnitř jen když bude déšť a po půlnoci se slova naplňují, nastává rychlý
přesun do hotelu, naštěstí s jedním pokojem, kde je sucho a relativně čisto. Dnes nás čeká nejhorší
část, musíme projít kolem letiště a navázat na GR131, balíme batohy a pozorujeme měnící krajinu,
vavříny pomalu mizí a lesy se mění na borové. Vesnice a ploty z opuncie, to je kapitola sama o sobě,
naštěstí zde uplatňuji své zkušenosti ze Sardínie s loupáním a nebohé kaktusy končí jako palivo pro
další kopce ☺.
Cca 4 hodiny nám trvá projít obydlené oblasti, v posledním městečku La Esperanza, výchozí bod GR
131ky doplňujeme jídlo a vodu, k večeru nacházíme krásný bivak i s pitnou vodou, opět nikdo nikde a
celý zabíráme pro sebe. Krajina se tu úplně změnila, je tu sucho a pouze borovice s uschlou

kapradinou, asi hodinu odtud je rozhledna a rozhodujeme se jí navštívit ,,closed“ no nic, ale i pod ní
poprvé vidíme Pico de Teide, moc pěkný a zpět do borovic. Naštěstí tvůrci GR vedou stezku
traversem a odměnou jsou úzké cestičky mezi skalami plné schodu s výhledem na Teide, pod námi se
vaří mraky a mi stále sestupujeme, až nás pohlcují. To, co tam uvidíme nikdo nás nečekal, obrovské
staré borovice ověšené lišejníky . Docházíme k dalšímu bivaku, zde nastává malí problém, po
zmáčknutí kohoutku vyteče 1-2 dcl vody a pak pět minut čekáte, než doteče. Po hodině a půl to
vzdáváme, čeká nás dnes dost výškových metrů a den pomalu končí. Nakonec spíme v 2200 na
hřebínku, dost fouká, využíváme větrem ulámaných větví a stavíme zeď, to se to usíná ☺. Ráno
vstáváme do oparu, postupujeme po hřebeni k Teidu, obcházíme malé staré sopky, vše se úplně
mění, vysokohorská poušť, keře, káva a stovky brouků. Na parkovišti Mirrador del Centro doplňuji
vodu a veřejné WC využívám jako umývačku, vše připraveno, začíná výstup na Teide, cestu lemují
,,dračí vejce“ sopečné pumy vyvržené poslední velkou erupcí. Proti nám jde hodně turistů, vyjedou
nahoru lanovkou a pomalu sestupují, ale uklidňuje mě, že na vrcholku skoro nikdo nebyl. Je k tomu
potřeba povolení a strážce vás tam bez něj nepustí. Naneštěstí pro nás v 17 hodin odjíždí poslední
lanovkou a koridor je volný. Stačí přeskočit vrátka, cca 150 v.m nahoru a nejvyšší Španělska hora
zdolána kolem 19 hodiny. Vrchol 3718 je částečně pokrytý sněhem, teplotu odhaduji něco kolem 0,
ale stačí sejít do kráteru a hned je +20, to prostředí mě fascinuje, všude kouř a síra, přístroje na
měření seismické aktivity, je otázka času, kdy se probudí opět k životu. Nejraději bych spal v kráteru,
spacák mám extrém do -4 a předpověď slibuje -6, čeká mě bezesná noc, oblékám vše, co mám. Zima
tedy je, ale přežívám, spíme cca 3500m,kousek od lanovky. Další den máme naplánovaný výstup na
druhý nejvyšší vrchol Pico Viejo. Sestupujeme lávovými poli, tady člověk musí dávat pozor, kam šlape,
ostré hrany lávy znepříjemňují cestu, dle černé barvy odhaduji, že to zde vyteklo nedávno. Na Pico
Viejo stojíme něco po osmé, tato hora má obrovský kráter, jde do něj i sestoupit, nicméně raději
pokračujeme traversem dále a sestupujeme jihozápadní cestou, kde narazíme na další kráter, zde
pramenní obří lávová řeka, jež se rozlévá po celé jižní náhorní plošině. Nice. Po poledni přicházíme
k parkovišti, využíváme veřejné WC k doplnění vody a vystupujeme na hřeben původního kráteru,
mapy.cz zde sice značí cestu, ale mě to připadá spíš freeride, později nacházíme i mužíky, tak se
orientace trochu lepší. Cestu si okořeníme výstupem na okolní vrcholy a k večeru už bivakujeme
kousek od sedla hory Guajara (2718) , kam se ráno chystáme na východ slunce. Vrchol je placatý
s kamennými zdmi pro stany, pěkné místo na výhledy, poslední hora, teď už jen sestup až k moři do
města Los Cristianos, nastupuje znovu na Gr 131, cestou využíváme odbočku na Paisaje Lunar,
větrem vytvarované pískové sloupy. Nocujeme ještě před městem, ráno docházíme na autobus a
jedeme směr letiště, nákup vína a šup k moři, poslední den využívám ke koupání v rezervaci Especial
de Montana Roja, plavky nejsou potřeba, je to přírodní pláž a stejně je nemám ☺. Spíme kousek od
letiště, 9 dní za námi, nachozeno 220km a 13 tis výškových metru. Musím se přiznat, že tento výlet je
na topu a určitě tu nejsem naposledy.
Míra a Jirka