Když přišla nabídka od kolegů ze zaměstnání zúčastnit se několikadenního výletu do Španělské Andalusie, s tím že se postarám o itinerář cesty, neváhám ani chvíli, jišťuji zda v daném termínu dostanu volno a potvrzuji účast. Při plánování itineráře je Mulhacén 3482 m nejvyšší hora pevninského Španělska v pohoří Sierra Nevada jasnou volbou, dovolí li počasí a také určitě by byla škoda vynechat návštěvu skalního města Ronda a zámořeského území Velké Británie – Gibraltaru.
Je druhého listopadu 2019, sedíme v airbusu maďarského Wizzairu, který se odlepuje od ranweje Vídeňského letiště a po chvíli se kocháme výhledem na rakouské Alpy. Po více jak 3 hodinovém letu přistáváme v přímořském letovisku Málaga. Z letiště se přesouváme do autopůjčovny a odjíždíme k noclehu pod širák nedaleko za město. V následující den využíváme k prohlídce Málagy a na večer se přesouváme k noclehu na jihovýchod do podhůří Sierra Nevada do výšky 1000 m.n.m. Před odletem jsme spoléhali na internetové průvodce a brali v potaz, že téměř po vetšinu roku je výstup na Mulhacén choďák, bez nutného vybavení do zimních podmínek. Naše zavazadla vzhledem nízkonákladové letence taky nejsou nafukovací, abychom mohli mít s sebou víc výstroje.
Další den přejíždíme do nadmořeské výšky 2500 m nad lyžařské středisko Pradollano a neklamným znamením zhoršeného počasí je zasněžený předvrchol Mulhacénu Pico de Veleta 3396 m. Auto necháváme na parkovišti u chaty a stoupáme po svahu hory Veleta, výstup nám stěžuje nesnesitelně ledový vítr a sněhový poprašek měnící se v souvislý led. Po několika hodinách se dostáváme k chatě Pico de Caldera v 3100 m,, rozhodujeme se již nepokračovat dál a vrátit se zpět na parkoviště. Pokračovat dál by totiž znamenalo mít s sebou víc vrstev oblečení do chladu, mačky a počítat s nochlehem v dalším bivaku Refigio de la Carihuela vzhledem aklimatizaci před samotným výstupem na Mulhacén.
Pohoří Siera Nevada jsou zcela jiné hory, než jak známe Tatry nebo Alpy, působí vyprahle a pustě, zeleň neroste ani v okolí horských jezer. Přesto jsou tu výhedy na panorama celého pohoří fascinující, je vidět i středozemní moře v mírném oparu.
Při sestupu si říkám, že mám důvod se tu objevit ještě jednou a možná radši v jiném ročním období. Přejíždíme do historického města Granada a po noclehu se další den přesouváme k prohlídce Skalního města Ronda a dál pokračujeme na Gibraltar.
První co mě na Gibralaru překvapilo po zdolání hraniční kontroly, je přechod pro chodce a silnice pro auta přes dráhu místního letiště Protože je území Gibraltaru malé, nebyla jiná možnost než nainstalovat na dráhu semafory a v pravidelných intervalech pozastavit letištní provoz, aby se tisíce turistů převalilo přes horký beton do útrob městečka. Na tvářích kolemjdoucích bylo znát drobné znepokojení, jak se rozhlíželi na obě strany, zda se snad z některé z nich neřítí letadlo.
Zdaleka největší atrakcí Gibraltarské Skály jsou opice. Gibraltar je jediné místo v Evropě kde trvale žijí. Makakové bezocasí. Odkud a kdy se na Gibraltar dostali není úplně jasné. Ale už se jich nikdo nezbaví. A ani nechce. Legenda praví, že dokud budou opice na Skále, bude Gibraltar stále patřit Velké Británii. A tak si je místní hýčkají. Dostávají zbytky z restaurací, nemocnic. Prostě koukají, kde by co sežraly a ukradly.. Je jich tu celkem dost a jsou drzé. Všude jsou rozmístěna přísná upozornění zakazující krmení pod pokutou 4000 liber. Výhled na Giraltarský průliv a pobřeží Maroka určitě stojí za to.. Po sestupu ze skály a přechodu hraničního přechodu se ještě rozhodujeme navštivít nejjižnější bod Evropského pobřeží Tarifa, vzdálený necelých 30 km od Gibraltaru, poté se přesouváme zpět do Málagy, kde trávíme následující den poznáváním místních památek a poflakováním po plážích a večer již odlétáme do Vídně.
Autor: David Šobáň