Palla Bianca/Weisskugel 3738m, Ötztalské Alpy
Několik dní jsme si plánovali výstup na Palla Bianca v Otztalských Alpách, nádherných horách Jižního Tyrolska. Pokud bychom stoupali z rakouské strany potom na Weisskugel, jak se tento vrchol německy nazývá. Je to vysoká hora na hranicích dvou států, Itálie a Rakouska.
Dny byly vybrány, předpověd počasí ideální, slunečné dny, otevřené hranice bez omezení, kamarádi jsme se zmenšily na počet tři, ještě Martin a Jirka. Do auta tedy ideální počet, stejně tak i pro poskládání nutného materiálu a nakonec i pro pohyb po ledovci a navázání se na lano, tři je ideální.
Z domu jsme s Martinem vyjeli krátce po sedmé hodině ranní a už před jedenáctou jsme se potkali s Jirkou v Enns, kde nás čekal. Oběd jsme zvládli v Ikea nedaleko Lince, samozřejmě švédské kuličky a hranolky, hihi co také jiného. To jsme zvládli nakonec dvakrát, ještě při cestě domů, hihi co také jiného.
Malou zástávku na protažení a kafíčko jsme si dali v Bad Reichenhall a v Berchtesgaden u jezera Koenigssee, bylo to fajn tato místa navštívit bez davů turistů z dalekých východních zemí. Ale to na horách se turistům často vyhýbáme, úmyslně volíme cesty kde nejsou lanovky a velké chaty. Možná právě proto jsme zvolili i naší cestu na vrchol Palla Bianca z italské západní strany, také je to těžší cesta než tzv.normální cesta z jihovýchodu.
Večer jsme pohodlně přijeli na parkoviště v Melag malinké obce na konci údolí Valelunga kde jsme také přespali. To bylo samozřejmě úmyslem nebot parkoviště je dvatisíce metrů vysoko a pro aklimatizaci jenom dobře. Druhý den nás čekal samotný výstup, dva tisíce metrů převýšení nahoru a zase dolů, už doma jsem měl pochybnosti o tomto rychlém výstupu, ale všude jsem četl že kolem Weisskugel chaty od parkoviště se tak standardně chodí. Ale jak se ukázalo nemusí být všechno standardní také pro nás standardní. Ráno jsme měli budíček individuální nicméně závazný odchod v pět hodin, ještě při čelovkách. Doposud se nám všechno podařilo splnit a již kolem šesté hodiny jsme v dáli viděli Weisskugel chatu a po dvou hodinách ji také míjeli. A brzy za chatou jsme se dostali na začátek ledovce Langtauferer Ferner.
Prostředí a příroda tady je nádherná, opravdu nádherná, doposud jsme nikoho nepotkali. Obuli si mačky, navázali se na lano, do ruky cepín a pomalu začali stoupat ledovcem vzhůru, občas opatrně překročili trhliny, nyní na konci léta velké byly odkryté a malé jsou vždy velmi zrádné, to se nakonec přesvědčil i Martin a snad třikrát s pomocí cepínu musel z nejedné po čtyřech vylézat.
Doposud nemohu napsat že bych pocítil zlomové místo proč se nám na vrchol nepodaří, postupně osobní krizí jsme si prošli všichni, čas si myslím byl úplně v pořádku, počasí také, sluníčko se do nás opíralo pořádně, tak jsme se snažili schovávat ve stínu severního hřebenu. Hlavní sérak tohoto ledovce jsme dokonce předešli z kratší strany a brzy našli i stopy několika horolezců, kteří ale již sestupovali. Vůbec mě to nepřekvapovalo, buď se jim podařil přechod vrcholu z východní strany nebo spali na chatě a měli tím také tříhodinový náskok, to by všechno odpovídalo proč kolem jedenácté hodiny jsme ještě stoupali do závěrečného sedla na Weisskugeljoch vysokého 3362m. Tam už došlo k lámání chleba, první co jsme zjistili bylo potvrzení že předešlí horolezci a možná to horolezci ani nebyli nepokračovali ani traverzem do druhého výstupového sedla na Hintereisjoch ani nelezli západním hřebenem na vrchol. Nikde nepokračovali jejich stopy, tedy došli sem a obrátili se zpět dolů.
Západní hřeben je hodnocen stupnicí F+ a byl také naším plánem jak se dostat na vrchol. V sedle jsme si vyzuli mačky, uložili lano a potvrdili si že ještě polezeme kousek po skále a uvidíme, no viděli jsem že to už dál nezvládneme. Nebudu psát že ten se necítil, nebo jiný nechtěl po skále, nebo jiný měl krizi, nebo někdo chtěl počkat na ostatní než se vrátí z lezení na vrchol. Myslím si, že nejvíc hrálo roli jaké byli podmínky, bylo zde málo sněhu, trhliny odkryté, lezení ve skále by bylo mezi skálou a sněhem a hezké bylo, že opravdu pokud ne všichni tři tak určitě nikdo se trhat nebudeme. Prostě jsme to zkusili kam až to společně šlo, a to je na lezení a kamarádství to nejkrásnější. Samotná společná cesta na laně, kdy jeden už nemůže, potřebuje víc dýchat a druzí dva musí čekat a pak zase jiný musí víc dýchat a lano je drží pevně svázané dohromady je nádherné. Dosáhli jsme výšky něco nad sedlem na začátku západního hřebene kolem 3400m, to je tři sta výškových metrů pod vrcholem. Otočili jsme se a opět vrátili do sedla a navázali se na lano pro sestup do údolí a jak jsme se ještě otočili po vrcholu už nebyl vidět, obrovské mraky ho schovaly. Tím se nám jenom potvrdilo správné rozhodnutí, proč vylézt někam odkud není nic vidět, jenom pro čárku do horolezeckého deníčku určitě ne. Takový výstup není hezkou vzpomínkou, krásné výstupy jsou ty kdy člověk vidí hory v dáli, cítí se pohodlně, nevyčerpaný a v noci se vracet také není ideální.
Sestup jsme si užívali, aspoň co do krásy přírody, sněhu, morény, vodopádů a zelených údolí. Ale cesta byla dlouhá a dva tisíce metrů dolů v jednom dni je šílené, sluníčko pálilo i přes mraky a od ledu se odráželo jako od zrcadla. V duchu jsem byl smutný, naplánovali jsme to špatně, byla to moje chyba, určitě se sem vrátím a postup vzhůru bude jiný. K třem tisícům metrů postavíme stan jako výchozí místo a stejně tak pro návrat a přespání, v sedle musíme být do osmi hodin, dobře aklimatizovaní. Vždyť je tady tak nádherně, mě zdejší příroda velmi připomněla Kavkaz, vody dostatek, a jeden den ještě využít pro nižší vrchol Adlerkopf kolem tří tisíc metrů vysoký.
Opět jsme míjeli chatu, kolem dokola stáda ovcí, nyní jsme zvolili pro sestup cestu jinou, brzy kolem borovic a údolí jako na dlani. Opravdu místo je tady nádherné.
Úplně hotoví jsme se kolem sedmé večer vrátili na parkoviště, Martin nás pozval na pivko a já kamarádům na oplátku zase uvařil gulášek. Spacáky jsme si rozložili pod hvězdnou oblohu a prožili další italskou noc.
Ráno jsme kolem šesté vyrazili na cestu domů, ale vedle přírodních zážitků jsme chtěli také kulturní. U Salcburku jsme navštívili továrnu kde dělají Mozartovi koule a samozřejmě několik desítek jsme jich nakoupili i pro naše nejbližší doma.
Jako další kulturní místo jsme navštívili Mauthausen, úplně spontánně jsme se pro toto místo shodli všichni. Jen nevím zda to mohu psát pod kulturní zážitek, je to víc místo největšího pekla na zemi. Jedná se o koncentrační tábor nedaleko Lince, Mauthausen-Gusen, kde bylo zavražděno mnoho Čechů. A právě hlavně proto jsme chtěli toto místo navštívit, v tichosti zavzpomínat. Je to ostuda našeho lidství. Je to neuvěřitelné jak rozdílné jsou životní obrázky kolem nás, na jedné straně nádherná příroda, sladkost čokolády a na druhé straně krev, vraždění a schody smrti. Oba tyto obrázky budu dlouho uchovávat v sobě, a jenom si přeji víc poznávat těžkosti sněhu a ledu a slunce.
A přeji si opět se vrátit do Otztalských Alp, a spolu s přáteli na laně stoupat vzhůru.
Napsal Karel Bernard Pazourek, 20.8.2020