Nejdřív byl plán a přání jiné, ačkoliv kamarádi chtěli do Wallis na hezkou horu Täschhorn měl jsem stále v hlavě Ötztalské Alpy v Jižním Tyrolsku. Jak už to bývá počasí rozhodlo za nás a definitivně nás nasměrovalo tam kde zůstal ležet kufr z poslední návštěvy hor. Mezi horolezci se to tak říká, něco máš rozlezené ale z nějakého důvodu se to nepodaří vylézt tak tam máš položený kufr a stejně tak jsme měli kufr na Weisskugeljoch, tam kde jsme v létě vylezli, těsně pod západním skalním hřebenem který vedl až na vrchol ke kříži. Weisskugel italsky Palla Bianca, nádherná hora něco málo pod čtyři tisíce metrů vysoká. A přišel čas se pro kufr vrátit. Nyní bylo září. Ano velká část vrcholů Walliských Alp přesahuje čtyřtisícovou výšku, ale Ötztalské Alpy jsou také nádherné a i vrcholy mají něco málo pod magickou hranici, jsou přitažlivé, náročné a hodnotné pro výstup. To jsme se nakonec směli přesvědčit sami. Nyní jsme všechno naplánovali jinak, ale přesto cesta k cíli vedla úplně jinak a cesta dolů také.

       Z domu jsme vyjeli v sedm ráno, měl jsem velkou radost že po dlouhé době se připojil vlastní syn Kája, voják z povolání, a vzpomínky na naše lezení vlastně ještě kdy byl malý kluk mě pronásledovaly stále, byl to velmi příjemný pocit. Kolem jedenácté jsme se setkali v Linci s dalšími dvěma našimi kamarády, Míra, člen našeho Horolezeckého kluby Chřiby a jeho kamarád Petr. Tak jako před měsícem jsme opět zvolili k polednímu  obědu IKEA, tentokrát ale o dvě stě km dále, až v Salcburku. Po obědě jsme již pospíchali další kilometry přes Německo a Rakousko až do Jižního Tyrolska, a kvůli uzavřené horské silnici také objížďkou přes Švýcarsko. Toto hodinové zdržení nám ale chybělo večer pro hledání místa pro stan. Kolem čtvrté hodiny odpoledne jsme přijeli na parkoviště v Melag, přebalili věci, lana, mačky, cepíny, stan a další harampádí nutné pro ledovec a lezení ve skále. Z minule jsem věděl že za dvě hodinky budeme určitě u chaty o tisíc metrů výš. Náklad jsme naložili na záda a vzhůru, cesta byla příjemná, mezí krávami, lesem a brzy jsme také viděli chatu. Kvůli pozdějšímu měsíci, nyní už září, se začalo stmívat dřív, kolem chaty už byla brzy tma a intuitivně jsme pokračovali jak jsem sliboval ještě kousek za chatu. Po hodině dalším pochodu jsem si uvědomil svoji chybu, jdeme špatně, místo mírného klesání k ledovci jsme při čelovkách stále stoupali. Kluci to brzy zjistili také, omlouval jsem se a važně mě to mrzelo, zbytečné zdržení. Ale utěšovali mě že zase pro aklimatizaci je to dobré. Museli jsme sestoupit až k chatě a pokračovat dál správným směrem. Ale podařilo se a po deváté hodině jsme již měli postavené dva stany a vařili chutnou večeři a plánovali zítřejší den. Měli jsme nyní velkou výhodu proti poslednímu výstupu, jsme vysoko, můžeme aklimatizovat celou noc, ráno máme nejen víc času pro pozdější vstávání, ale především od stanů vyrazíme odpočatí a svěží. Cestu si pamatuji už dobře a není možné zabloudit, už nezabloudíme jsem myslel a usínali jsme příjemně.

       Ráno jsme si dali předsevzetí vyrazit kolem šesté hodiny, to se podařilo a cesta po moréně byla dlouhá. Dlouhá a potom se již objevil ledovec a také vrchol Weisskugel, nad skalnatým západním hřebenem po kterém jsme chtěli vylézt ke kříži. Ledovec byl dlouhý, to jsem věděl, je to vždy trénink pro dýchání a počítání, ale žádné komplikace jsme neměli, ani s trhlinami, ani se sluníčkem a mohu napsat ani se sebou. Dívali jsme se po okolí a stoupali úplně sami, věděli jsme že máme pouze tento jediný den pro výstup, večer se má zatáhnout, má pršet a stejně tak zítra celý den kdy budeme sestupovat na parkoviště, ale nyní bylo nádherně. Byl to krásný pocit s kamarády na laně, střídali jsme se ve vedení, při přestávce se bavili a plánovali další dny. Chtěli jsme na Berninu, no uvidíme zda nás vůbec Švýcaři pustí kvůli korona-virové epidemii, a ani jsem nepostřehl jak Míra se už za malou chvíli viděl nahoře u kříže. Nyní jsme byli v sedle, tak tady jsme nechali kufr ze srpna, až sem se nám podařilo vyťapkat, s Martinem a Jirkou, do sedla Weisskugeljoch. Nyní tady sedíme na laně s Kájou a Mírou a Petrem a otáčíme se po skalním hřebeni. Polezeme ho z levé strany nebo pravé, no uvidíme až se ho dotkneme. Pro špatné jištění se rozhodujeme na hřeben vylézt každý individuálně, je to rozumnější kvůli pádu, kdy může jeden strhnout ostatní ale samozřejmě na pád nechceme myslet. Skála se mi jeví pevná a nenáročná a není dlouhá, po hřebeni to bude už mnohem jednodušší. Během chvíle jsem na hřebeni, za mnou dolézá Kája a brzy pod námi vidíme Petra.

Ještě Míra a pokračujeme. Naráz vidím vyletět kámen, brzy další tři, nevím co se děje. A hned i Míru, vypadl, to není možné, nemůžu uvěřit, jsem opařený a volám na kluky, „ty vole to je Míra, Míra padá“, volám na kamarády. Vidím jak jede po skalní hraně, hned po firnu a nyní po ledě nad trhlinou. Zastavuje se, ale nevidím zda přirozeně nebo to ubrzdil cepínem, je tři sta metrů níž. Volám na něho a čekám zda odpoví. V hlavě se mi honí všechno možné, budu volat pomoc, postaví se, bude se hýbat, ptám se sebe. On se hýbe, trochu se mi ulevilo a volám zda se může postavit, zda cítí nohy, ruce. Odpovídá že to zkusí, a jde mu to. „Máme sestoupit do sedla a dolů“, ptám se. Ne, chce dolézt za námi, chce to zase zkusit, navádíme ho kudy se nám to zdá nejlepší, a on vážně postupně, pomalu a opatrně leze nahoru. Když k nám dolézá nemohu uvěřit, připadá mi jako horník z dolu po denní šichtě, všechno má špinavé, potrhané, lokty odřené do krve, stejně stehna. Neuvěřitelné, to není možné. Toto jsem vážně nikdy nezažil. Po takovém pádu, kde může vzít člověk sílu, opravdu sílu a vůli. Jsme rádi a šťastní, opět všichni spolu. A on chce nahoru, ke kříži. Kříž už není daleko, vidíme ho možná sto metrů nad námi. Vzpomněl jsme si na jiné lezení s Mírou, tenkrát jsme byli sami dva, také sto metrů pod křížem, v mlze a zhoršujícím se počasí, bylo to vysoko přes čtyři tisíce metrů a tenkrát jsme se oba obrátili a lezli opatrně dolů. Ale tentokrát pokračujeme, podmínky nejsou špatné, počasí ještě stabilní, trochu se už vytváří mraky ale nic hrozného. Pokračujeme a lezeme vzhůru, brzy vidím kříž jen pár metrů přede mnou, obrovský kříž nad svou hlavou jako zjevení z prázdnoty. A kluci hned za mnou, jsme nahoře, Weisskugel, Palla Bianca.

Tam v dáli je Ortler, tam je Bernina, ale není nic vidět, už padla mlha, vidíme sto metrů dokola. Jsme šťastní, je to vždy nádherný pocit, každá práce která je náročná a dobře udělaná dává nádherný pocit. A dnes to byla dobrá práce, bylo to velké štěstí, byla to velká milost, velká odměna. Byl to velký dar, děkuji. Díváme se po okolí, odpočíváme a přemýšlíme kudy dolů. Zastávám názor kudy nahoru nejlépe zase dolů, je to nejjistější cesta, cesta kterou už známe. Ale kluci navrhli cestu „normálkou“, hezkým východním hřebenem a po sněhovém hřebeni dlouho na-okolo. Ano pro Míru to bude cesta lepší, vyhneme se skále a bezpečně sestoupíme. Hřeben jsme přelezli rychle a už sestupujeme po sněhovém hřebeni, je to dobré rozhodnutí, bude to hodnotnější, německy se tomu říká „überschreitung“ něco jako přelezení, překročení hory, jednou stranou nahoru a druhou dolů.  Několik stop ve sněhu nás ale svede předčasně po hřebeni až nad kuloár ze kterého jedině slanit neznámo kam. To ale nechceme riskovat a opět musíme několik desítek metrů vystoupit zpět a pokračovat delší cestou. Myslím že jsme zde měli štěstí, bylo už pozdě odpoledne a počasí zatím stále bylo jasné, prudkým firnovým svahem jsme slezli po cepínu a po zpátku další desítky metrů. Bylo to dlouhé ale dosáhli jsme místa kde jsme se již museli navázat na lano a zase společně překračovat ledovcové trhliny a pomalu stoupat do Weisskugeljoch, sedla ze kterého jsme dopoledne začali lézt po skále vzhůru. V sedle jsme se už cítili velmi bezpečně, je to fajnový pocit když jste tam kde už jste byli a víte co vás čeká. Ačkoliv jsme čekali a věděli že ke stanu to bude ještě dlouhá cesta, nejprve po ledovci potom po moréně, bylo to fajn. Až úplně dole, kde moréna přecházela už ve stopu vedoucí k chatě a k našemu místu kde jsme měli stany začalo pršet. Ochladilo se a déšť nepřestával, přesně podle předpovědi počasí, až u chaty jsme si podali ruce a věděli že tento kopec jsme zvládli. Uvařili čaj, každý něco dobrého a za tmy jsme ulehli do svých spacáků.

       Měl jsem pro kamarády slíbené překvapení pro další dny, ale slíbil jsem to prozradit až druhý den u chaty. Věděli jsme, že jak jsme původně plánovali ještě další dny zkusit vylézt na Piz Berninu, bude tento cíl nemožný z více důvodů. S Mírou jsme tam byli a naposledy se nám podařilo přelézt nejdelší a nejkrásnější sněhový hřeben v Alpách zvaný Biancograt, tenkrát jsme zvládli na před vrchol Piz Bianco, věděli jsme jak je náročný, ale pořád nás láká to doťuknout až na Berninu. Ale tyto dny Švýcarsko pro nás zavřelo kvůli korona-viru své hranice, potom nejen Míra byl unavený, ale všichni jsme věděli že na další cíl dvakrát náročnější než náš výlet tady v Ötztalských Alpách zůstane nadále příjemným přáním. Ráno cestou k chatě Míra navrhl ještě zůstat a zkusit něco blízkého, osobně jsem byl moc překvapený, věděl jsem co prožil včerejší den, jeho pád mám stále před očima. Všichni jsme se shodli nad chatou tři tisíce metrů vysoký Schmied a Adlerkopf, to se mi líbilo. Trochu mi to přišlo úsměvné, původně mě tento kopec napadl jako aklimatizační před Weisskugel, ale my ho polezeme až jako bonbónek po něčem mnohem těžším.

No proč ne, počasí drží, je hezky, slunečno a to mělo pršet celý den. Nyní nad chatou prozrazuji své překvapení, už několik let nosím v hlavě lezeckou cestu Herzogkante na Lalidererspitze v Karwendel. Bude určitě moc hezké se podívat pod tuto velkou skalní stěnu kde se psali dějiny skalního lezení. Z obrázků jsem věděl že je to nádherné údolí plné zeleně a další dny jsme se o tom přesvědčili na vlastní oči. Na Adlerkopf bylo nádherně, výhledy na celý ledovec i údolí, byla to skalní procházka, místama lezecká, ale nenáročná, šli jsme úplně nalehko, jen s láhví na pití. Odpoledne jsme potom sestoupili až k autu a ještě za tmy jsme dorazili až na začátek údolí pod Laliderer. Tam jsme prožili další noc.

       V Jižním Tyrolsku bylo ale moc hezky, jsem rád že jsem směl tuto oblast navštívit již mnohokrát, a jak místní lidé vyprávěli přestože patří Itálii a dříve byli v Rakousko uherské monarchii a mluví německy, cítí a jsou to jihotyrolané, mají možná blíže k Tyrolsku, ale určitě zase ne k Rakousku. No není to vždy jednoduché s našimi národy, to známe i z vlastní země. A stejně tak je i zajímavá geograficky oblast Karwendel, leží severně od Innsbrucku tedy v Rakousku, ale dostanete se tam pouze po silnici z Německa. Na hranicích jsme ještě povečeřeli v místní hospůdce. Ráno jak jsme se vyspali něco po šesté jsme vyrazili pod jižní stěny Laliderer, obrovské zelené pastviny a všude lahodně zněly kravské zvony, možná jich byly stovky, možná více. Vždyť místní sýr je vyhlášený a také výborný. Dvě hodiny ukazovaly směrovky k Falkenhütte, chatě odkud je nádherný výhled na celý Herzogkante i jižní vápencové stěny. Ale nepospíchali jsme, měli jsme celý den pro tuto procházku krásnou přírodou. Bylo to jako v pohádce, už jenom vlk a karkulka. Ještě než jsme začali stoupat k chatě chtěli jsme najít začátek lezení v této hraně, cesta v tomto vápencovém masivu je přibližně dvacet lezeckých délek. Obrovský odtrh ledovce od skály na nás udělal stejně tak obrovský dojem.

       A plní dojmů jsme se vrátili k autu, večer ještě přejeli do Rakouska k Wolfgansee kde jsme na břehu jezera podnikli večerní koupání, byla to nádherná očista. Neděli jsme věnovali poutnímu místu na nedalekém kopečku nad jezerem a potom k večeru se rozjeli už domů. Samozřejmě až po správně vyuzené a grilované rybě z místního jezera. Snad nejlepší tečka na závěr. A nyní už s kufrem v autě rychle domů.

Napsal Karel Bernard Pazourek, 8.10.2020