Na konci každého roku se náš horolezecký klub HK Chřiby setkává na svém výročním setkání, tato setkání jsou také každý rok v jiném horském prostředí a oblasti. Letos jsme přijeli do Bílých Karpat nacházející se na jihovýchodní hranici České republiky. Je to pohoří dlouhé, členité a nepřesahující tisíc metrů nad mořem, nejvyšším vrcholem je Velká Javořina 970 m.n.m. Bílé Karpaty jsou nádherné pohoří v každém ročním období, jsou hustě prorostlé převážně bukem, jasanem a javorem.
V pátek odpoledne se všichni setkáváme na pronajaté lesní chatě za Filipovým údolím, tato chata má své kouzlo, všechno v ní si musíme vyrobit sami, elektřinu, zatopit si v krbových kamnech, přinést vodu ze studánek a teplo si udržovat celou noc. Protože letošní zima je velmi teplá, bylo málo sněhu, nebyl větší problém se k chatě dostat. Ale na hřebeni jsme prožili zase úplný opak, sněhu dostatek, velkou mlhu a také silný vítr. Letos přijela na setkání v Bílých Karpatech většina našich členů a bylo moc příjemné také mezi námi přivítat i ty kteří náš Hk Chřiby dříve opustili, bylo to veliké překvapení.
V sobotu jsme měli na programu dvě věci, již tradičně se snažíme vyťapat na nejvyšší vrchol pohoří a potom podvečer pořádáme společné setkání. Ráno vyrážíme v devět hodin a protože přijelo také dostatek dětí i dětí velmi malých zvolili jsme cestu z Vápenek po turistické značcce na Velkou Javořinu aby jsme ji zvládli všichni. Není to těžká cesta ani extrémně dlouhá. Kolem poledne jsem všichni nahoře na nejvyšším bodu a vzájemně si přejeme všechno nejlepší do nového roku a radostné vánoce. Cesta to byla příjemná i hezká, dole zelená tráva a tady nahoře sníh po kolena. Během malé chvilky sestupujeme na Holubyho chatu na slovenské straně kde máme oběd. Je to moc hezký výlet. Holubyho kamenná chata má dlouhou historii, letos dokonce stoleté výročí. A ačkoliv leží na hranici mezi Slovenskem a Moravou tak nikdy v dějinách nerozdělovala národy, ale naopak. Ještě před položením základního kamene se tady lidé setkávali a vzájemně si předávali své zkušenosti z kulturního, politického i přírodovědeckého poznání. Dnes tady jako horolezci a nejen z Moravy a Čech sedíme, klábosíme o minulém roku a už i plánujeme nové výlety do hor pro příští rok.
Odpoledne sestupujeme zpátky na naší chatu, cestou se rozdělujeme do tří směrů, ne že nechceme jít společně ale chceme poznávat i jiné cesty a jejich okolí. Někteří pokračují ještě po hlavním hřebeni, menší děti se vrací po stejné a nejkratší cestě dolů a jiní volí delší cestu kolem další chaty.
Na naší chatě musíme opět zatopit, během dne oheň vyhasl, ale v chatě je stále teplo, musíme vyrobit elektřinu nejen pro svícení ale i pro ohřev vody a spuštění čerpadla. Je to paráda aspoň se všichni učíme hospodařit a žádné koukání do mobilů a laptopů, tady stejně není signál a wifi už vůbec ne. A dřevo si samozřejmě nanosit. A umíme se podělit, pokud každý vzal co unese tak máme dřeva dostatek na celý večer.
K večeru potom pořádáme naše výroční setkání, zahajujeme ho přečtením výroční zprávy, vyhlašujeme odměny za uplynulý rok a vzájemně se dělíme o naše lezecké a cestovatelské úspěchy. Dnes také ještě máme povinnost a volíme si novou klubovou radu pro další dva roky. Zároveň i volíme pro další tři roky pohoří kde se koncem roku opět všichni chceme setkat. Pro příští rok jsme si vybrali pohoří Český les v západních Čechách, oblast Chodska.
Pozdě večer usínáme už v prohřáté chatě a za okny pozorujeme nové sněžení. Konečně sněží i v nižších polohách. V neděli ráno se probouzíme do skutečně “bílých” Bílých Karpat.
Dřív než ale skutečně se rozjedeme do svých domovů ještě máme dnes v úmyslu vyťapat na nevelký kopec u Bzence na Starý hrad s kaplí sv.Floriana a snad i stovkou schodů. Oběd jsme dnes měli zajištěný v nedaleké kovárně, útulné restauraci s otevřeným ohněm. Je to vždy velmi příjemné se sejít, bavit se o všem možném co je nám blízké, hory, příroda a lidské osudy.
Jistě, každý má své povinnosti doma, v práci, ve svém okolí, nejde si najít vždy čas, ale pokud se podaří pak jsou taková setkání nádherná. A že nás spojuje společná radost z poznávání hor a sebe navzájem je jenom dobře a nádherné a přináší vzpomínky a duchovní obohacení a to zůstává dlouho v nás.
Tak zase příště, nahoře i dole, horám zdar.
Napsal Karel Bernard Pazourek