Horolezecký rok nám skončil a zase se připravujeme na výroční setkání v některém pohoří České republiky, vloni jsme byli v Bílých Karpatech a letos se sjíždíme do Českého lesa pod nejvyšší kopec pohoří Čerchov (1 042m.n.m.)

Osobně se na tato setkání těším z mnoha důvodů, samozřejmě nejvíc že se setkáme a povyprávíme si zážitky uplynulého roku, společně vystoupíme na blízký kopec a poznáme mnoho nových míst. Většinou skály, hory a lesy, ale nejen ty. Do Českého lesa je to pro nás z Chřibů daleko. Využíváme příležitost a zastavujeme se cestou na mnoha pro nás vzdálených a neznámých místech. Cestou tam navštěvujeme Telč, uděláme procházku po tomto nádherném náměstí, mezi rybníky, kolem zámku a morového sloupu. Jsme překvapení, pátek dopoledne a tady na tomto velikém náměstí nepotkáváme žádného človíčka. Další zastávku jsme udělali v Táboře, také moc hezkém náměstí a tady jsme si udělali i čas na oběd. Tábor a Telč jsou dvě rozdílná města, architekturou, kulturami, svými dějinami, přírodními podmínkami, jsem moc rád že jsme tyto města navštivili.

Odpoledne se nám podařilo vyjet do malé vesnice Capartice, už v Českém lese, je to vlastně místo s několika domy a chatami, blízko bavorské hranice. Tady jsme měli zamluvenou chatu na jeden víkend a odtud jsme také druhý den vyráželi v ranních hodinách na nedaleký vrchol Čerchov. Brzo podvečer přijeli všichni ostatní horolezci a přátelé z našeho klubu, hezké je že tatínci rádi berou také své ratolesti. Letos Eliška vzala sebou i toho nejmladšího, půlročního Benedikta, no ten ale nahoru nepoleze, ten se jenom ponese. Letos se scházíme ve velkém počtu, to jsem i překvapený a chalupu obsazujeme celou. Večer spolu všichni sedíme a klábosíme, občas se podíváme z okna a přemýšlíme jaké bude zítra počasí, má pršet ale myslím že každým výškovým metrem se bude voda proměnovat ve sněhové vločky.

V sobotu ráno se po snídaní v děvět hodin setkáváme všichni před chatou, je po dešti, příjemný horský vzduch a vůně lesa je nádherná. Myslím je to poprvé co při našem zimním setkání se nebrodíme sněhem a cesta lesem je opravdu příjemná. Je první víkend v lednu a opravdu žádný sníh, žádný led. Jsme nad šestisty metry a sníh nikde a nejen tady není. Cestou jsme udělali přestávku pod dřevěnou stříškou, bavíme se o dnešním večeru, setkání na které přijala pozvání majitelka chalupy a jsme rádí že nám bude vyprávět jak se tady v pohraničí a na horách žije. Původně jsme měli domluvenou i prohlídku Kurzovi věže na vrcholu Čerchova, těšili jsme se na výhled do dálky jak na Chodsko tak i Bavorsko a Alpy, ale bohužel průvodkyně nakonec odjela někam jinam. Rozhledna je kamenná, stará už přes sto roků a název nese po zakladateli českého turistického klubu. Dr.Vilémovi Kurzovi.

Před polednem jsme všichni vyťapali na tento kopec, vrcholová planina má své kouzlo, všude dokola jenom les, tady nahoře již zmíněná kamenná vyhlídková věž, potom ještě další věž, pozůstatek vojenské armády. Dříve tady byl několik desetiletí vojenský prostor, tedy i vstup přísně zakázaný, dnes je tady kromě věže i několik ruin, a také jedno místo občerstvení. Byl jsem překvapený že v tuto dobu bylo otevřeno, majitel je vášnivý nadšenec tohoto místa ale jak jsme poznali také sběratel všeho možného ze socialistické a komunistické doby. Ze své restaurace udělal také malé muzeum této smutné epochy našich dějin. Tady obědváte pod obrazem Husáka a jiných cetek. Osobně z tohoto místa mám víc depresivní náladu, ale ta je víc vyvážena nádhernou přírodou a hustým bukovým lesem, také dalekými výhledy a dobrými kamarády kolem sebe.

Po vzájemné gratulaci z dosaženého vrcholu se vracíme jinou cestou dolů, jdeme hustým lesem kolem studánky po turistické značce. Počasí nám zase přálo, nahoře bylo krátce i slunečno a celý den nepršelo. Pomalu jsme se vrátili na chatu a podvečer jsme měli krásné setkání, vyplněné společným povídáním, také setkáním a vyprávěním paní majitelky a popíjením a ochutnáváním všeho dobrého. Vyhodnotili jsme minulý rok a Míra získal putovní cepín za nejvyšší dosaženou výšku, k tomu také karabinu. Společně jsme se shodli na dalších setkáních, příští zimu pod Kralickým Sněžníkem a dalším rokem v Krkonoších nedaleko Sněžky.

V neděli ráno jsme se všichni probudili úplně do jiného dne, všude bílo a sněhu po kotníky, dopoledne jsme udělali ještě krátkou procházku po okolí, kolem kaple v Caparticích a lesem. Bylo to hezké setkání, takové na které člověk dlouho bude vzpomínat. Ještě jsme se domluvili než se rozjedeme všemi směry do našich domovů na společné procházce v blízkém městě v centru Chodska Domažlicích. Třetí krásné město naší cesty k vrcholu. Nádherné historické náměstí, v arciděkanském kostele Narození Panny Marie jsme ještě viděli dřevěný Betlém. Náměstí končí známou branou ze třináctého století. V poledne jsme udělali zastávku u nedalekého Chodského hradu a u řeky Zubřina na oběd. Majitel nám připravil velký stůl a tak jsme mohli opravdu rozloučení udělat důstojným způsobem, děti na závěr dostali zmrzlinové poháry s jahodami.

A kdo bude mít chut a možnost tak se určitě v těchto třech městech zastavte i v létě, náměstí budou prozářena sluncem a hrát budou všemi barvami, stejně tak i kopce v okolí.

Napsal Karel Bernard Pazourek