Patří mezi nejdelší a nejtěžší zajištěné cesty v Rakousku, tato se nachází nedaleko Salzburku v Berchtesgadenských Alpách.

Spolu s kamarády Martinem a Michalem jsme se domlouvali kam ještě na začátku září při dobré předpovědi počasí by jsme na dvě noci zvládli vyjet. Chtěli jsme opravdu na pohodu, bez stresu a nejlépe blízko vrcholu nějakou chatu kde můžeme prožít příjemný večer při západu slunce a druhý den slušně sestoupit, tedy také bezpečně. Po posbírání informací o možnostech v našem okolí jsme se rozhodli pro tuto „královskou“ ferratu. Upřímně nejsem vyznavačem zatlučených skob a natažení železného lana od nástupu až k vrcholu, raději mám přírodu bez technických doplňků a jiných pomůcek. Ale udělal jsem výjimku a těšil jsem se víc na své kamarády a krásnou přírodu na konci léta. Těšilo mě také že v blízkosti není ani lanovka a cestou potkáme víc milovníky skal a turisty kteří se nebojí námahy a své dobroty si nesou sami ve svých batůžcích.

Po trochu napínavé cestě, rakouští celníci nekompromisně kontrolovali své hranice, se nám podařilo ještě při posledním světle dorazit na místo, na parkoviště, kde jsme chtěli přespat první noc a ráno potom již vyrazit na nástup této dlouhé cesty. Noc „pod širákem“ ve spacáku na karimatce jsme zvládli luxusně, ráno jsme si uvařili teplý čaj, naházeli pár věcí do batůžku a vyrazili pomalu vzhůru, přes pastviny, lesem, kolem chaty, až pod skály k nástupu. A během této dvouhodinové cesty se už ozvaly od některých z nás hlasy pro návrat a že počká apod. Ale jsme kamarádi, a buď všichni nahoru nebo všichni dolů, tak zvítězila možnost pokračovat nahoru. Věděl jsem jakmile se podaří vylézt první těžké lanové délky, s jednoduchým cvakáním karabin do ocelového lana pak už možnost návratu dolů nebude a věřil jsem že také pohyb po úzkém skalním hřebeni se stane méně nudnou záležitostí. Tedy všechno nahrávalo k tomu příjemně pokračovat.

Všichni jsme lezli spolu, dělali krátké přestávky, upíjeli čaj a posilňovali se malými dobroty. A pomalu s každým výškovým i délkovým metrem začali zjišťovat že tato cesta nebude věcí na dvě hodiny. Vrchol nebyl vidět žádný a víc se nám vzdalovalo údolí, na pravo skála nalevo také skály, možná právě proto se tato ferrata jmenuje „královská“. Uběhla další hodina a začal jsem si říkat tak proto všichni psali o nejdelší ferratě, a měli pravdu. Nikdy jsem takto dlouhou zajištěnou cestu nelezl, místama byla obtížná co do fyzické náročnosti, ale délka byla asi to nejtěžší na této cestě. Voda v batohu ubývala a ubývala a věděli jsme že vodu nenabereme nikde. A že mezi námi se ozvali hlasy o návratu nebo zatracení kdo to vymyslel se vzdalovali asi tak jako větřík na tomto hřebeni, přiletěl a zase odletěl. A jakmile se objevil vrchol a na něm chata Matrashaus hned jsme pocítili že cíl je blízko, chata na vysokém kopci, nejvyšším v blízkém okolí, vysoko necelých třitisíce metrů. Ale to byly jen příjemné pocity, před námi bylo stále nekonečné cvakání karabiny. Upřímně asi bych udělal ferratu dlouhou pro dvě hodiny lezení, ale víc než tři hodiny tak to je opravdu náročné, monotónní, frustrující. Během některých délek jsem se už ani nejistil, vždyť i při lezení na laně často lezete dlouho bez jištění, nebo aspoň jen takovým jištěním ze slušnosti. Nechci ale svádět k riskování, každý musí vyhodnotit sám podle svých schopností, podle podmínek skály i počasí. Určitě nás také hřály myšlenky že chata je skutečně dnešním cílem a cílem i teplým a bezpečným. Ještě včera jsme neměli chatu zarezervovanou ale dnes ráno se nám podařilo získat poslední tři místa, chtěli jsme přespat popř blízko vrcholu ale jakmile jsem viděl mraky nad námi byl jsem moc rád že na chatě již máme svá místa. Během lezení jsme nikoho nepotkali, v dáli ano, buď před námi vysoko nebo pod námi.

Bylo to dlouhé odpoledne, náročné fyzicky a ještě větší radost jsme měli při posledním odcvaknutí karabiny od tohoto dlouhého lana. Měli jsme přelezené bezpočet věží a věžiček, sestupů a stále na ostrém hřebeni po obou stranách propasti hluboké. Jakmile jsme dávali dolů svůj lezecký materiál začalo pršet, to jsme měli štěstí, nyní už jen pěšky asi půl hodiny dojít až na vrchol a do chaty. A čím výš tím víc také přibývalo sněžení. Kolem páté hodiny jsme byli na chatě a dole jsme vycházeli v sedm hodin, tedy necelých deset hodit pohybu ve skalách.

A co závěrem napsat. Na chatě výborná večeře, stejně tak splněné přání a procházka kolem chaty při západu slunce, hra barev a ticho, kouzelné ticho které nabízí jen příroda. Vyspali jsme se parádně a stejně tak se podařil sestup druhou stranou hory dolů k parkovišti. Nádherný sestup, nejdřív ve skalách, potom v klečí a borovicích, potom pastviny a malované horské chaty. Autem cestu domů jsme zvládli a na hranicích už všichni spali.

Děkuji kamarádům že výlet udělali víc než nádherným.

Karel Bernard Pazourek