V polovině ledna letošního roku se scházíme k našemu každoročnímu výročnímu setkání. Ještě jsou v nás vzpomínky na minulé setkání v Českém lese kde jsme sníh vůbec nezažili, zatímco letos, nedaleko Kralického Sněžníku, blízko města Králíky nás zastihla opravdová sněhová kalamita. Bez sněhových řetězů a lopat bychom se ani k chatě v obci Dolní Hedeč nedostali. A většina z nás své domovy opouštěla skoro za jarního počasí, ale to nám vůbec nevadilo, zimní atmosféru jsme si vychutnali opravdu všichni, dospělí i ti nejmenší. Protože jsme znali předpověď počasí a měli také zprávy od Horské služby už v pátek večer, den před výstupem, jsme věděli že nyní nejvyšší vrchol pohoří nedosáhneme, snad ani ne kvůli množství sněhu ale hlavně pro silný vítr a malou viditelnost. Ale sedět v teple chaty a musím napsat v krásné chatě s kamny a velkým oknem do zahrady se nám celý den nebo celý víkend určitě nechtělo. Padlo několik návrhů a nakonec zvítězil pokus o menší vrchol schovaný a tedy i víc ukrytý v lese, rozhodli jsme se že v sobotu zkusíme vystoupit na Klepáč vysoký 1144m, s výstupem od hlavní silnice v obci Horní Morava.

V pátek jsme postupně obsadili celou chatu a odpoledne jsme navštívili poutní místo a klášter Hory Matky Boží na Kopečku, místo které je spojené se smutnou historií, byli zde vězněni řádové sestry, ale určitě také místo požehnané kde se vykonalo mnoho dobra. Nakonec kolem dokola Králík se událo mnoho zajímavých historických událostí. Podvečer ještě za světla jsme také vystoupili na nejbližší kopeček, nedaleko naší chaty, na rozhlednu Val. Pro špatné počasí jsme viděli jen nejbližší okolí, klášter na druhém kopci a několik okolních vesnic. Pátek večer jsme prožili u rozpálených kamen a každý si připravoval to své nejlepší k večeři.

V sobotu ráno jsme si domluvili odjezd od chaty něco po osmé hodině a děti stihli postavit ještěsněhuláka, my dospělí jsme museli trochu odházet sníh abychom vůbec vyjeli autem na silnici. Na domluvený kopec jsme vyráželi společně z parkoviště v Horní Moravě. Cesta i atmosféra byla příjemná, no tedy cesta dost uklouzaná ale vedla hned lesem kde jsme byli schovaní aspoň před větrem který se stupňoval každým výškovým metrem. Asi v polovině cesty jsme našli dobrý přístřešek kde jsme krátce posvačili, posilnili se, zahřáli horkým čajem. A zase pokračovali vzhůru. Cestou nás předběhli jedni skialpinisté a jinak jsme nikoho nepotkali. Obdivuju vždy jak to zvládají děti, někdy lépe jak dospělí. Cesta vede stále vzhůru, nejdřív po lesní cestě, potom již lesem, místy prudkým stoupáním. Jakmile jsme došli na hranici s Polskem byli jsme vlastně už na hřebeni který nás dovedl až na vrchol Klepáče, dnešního cíle. Pokud bychom pokračovali stále po hřebeni dorazili bychom až na Kralický Sněžník. Na vrcholu je dřevěná rozhledna ale opravdu pro velkou mlhu jsme nic neviděli a pro snad ještě větší zimu jsme se zdrželi ještě méně. Rozhodli jsme se udělat společnou fotku až o pár metrů níže, až budeme víc schovaní v lese. Hory jsou nevyzpytatelné, například vloni ve stejnou dobu nedaleko Šumavy jsme byli úplně bez sněhu také přes tisíc metrů
vysoko, a měsíc po našem setkání jsem se chtěl s Eliškou a Štěpou vrátit a zkusit na Kraličák vyjít na lyžích a dostal jsem zprávu že sníh už není ani nahoře. Tak snad jen je všechno dobré proto že se můžeme učit připravit na každou situaci. Na Kralický Sněžník jsem se těšil především kvůli pramenu Morava, doma jsem Tobiáškovi vyprávěl jak Morava teče celou Moravou a vlévá se do Dunaje. A kousek Moravy na dolním toku jsme také v létě pluli na loďce. Ted jsme už sestupovali dolů a na chatu se vrátili kolem třetí hodiny. Každý ještě stihl nějaký kopeček v okolí a večer po páté hodině jsme udělali naše horolezecké výroční setkání.

Velké poděkování patří Káti, která si pro nás připravila povídání o studijním pobytu v Norsku. Pak jsme se věnovali administrativním věcem, schvalování příspěvků, dalším setkání v Krkonoších, proběhla také po dvou letech volba Klubové rady pro příští dva roky a na závěr vyhodnocení našich úspěchů. Bohužel vyhodnocení je podmíněné napsáním článku, to je dost bolavé pro každého tak
jsme letos dvě kategorie nevyhlásili a ohodnotili pouze nejvyšší dosaženou výšku. To se podařilo Mírovi a jeho staršímu synovi Mirkovi a byl jim propůjčen do příštího setkání putovní cepín a oba dostali karabinu na památku. Vystoupili nad tři tisíce metrů. Během večera jsme opravdu probrali mnoho zajímavých věcí, naplánovali další rok a věřím že se ještě víc podaří uskutečnit. No uvidíme v Krkonoších pod Sněžkou a snad i na Sněžce.

Ráno v neděli jsme měli ještě čas se projít po okolí, trochu se vyřádit ve sněhu, uklidit chatu a v poledne jsme měli rezervaci v nedaleké restauraci společný oběd. Kuchyně byla domácí a oběd vynikající. Potom jsme se pomalu každý rozjel do svého domova, někdo to měl kousek přes kopec a jiný opravdu daleko. Na auta nasadili sněhové řetězy a opravdu pomalu a opatrně sjížděli dolů. Děkuji vám všem kteří jste přijeli a těším se na další setkání. Horám zdar, vítr ať fouká, lyže ať kloužou a karabiny cvakají 🙂

Napsal Karel Bernard Pazourek