Ani nevíme, jak jsme na Kyrgyzstán přišly, ale původní náš plán byl vyrazit do Gruzie autem. Poslední měsíc před odjezdem jsme strávili hledáním informací a možných zajímavých treků, informací není mnoho, nakonec jsme zvolili dva Národní parky Karakol a Ala-Archa. Čas rychle ubíhá a už je tu den ,,D“, naše dovolená „od práce, rodin, dětí, no prostě všech všedních starostí“ a ve čtvrtek 28.7 letíme s Turkish airlines směr Praha – Istanbul – Biškek.

Po přistání potkáváme Filipa a Káťu, se kterými se vydáváme do Národního parku Karakol. Po 17 hodině balíme v Aksu a vycházíme směr Arashan. První noc trávíme na okraji řeky, druhý den po 12 hodině si vychutnáváme oběd v podobě 1/2kg těstovin na osadě Arashan 2300m. Čeká nás výstup k jezeru Ala-Kul, po cestě cca do 3000 stanujeme. Jak je naším dobrým zvykem přivítáme tady Japonskou turistku slivovicí, trochu jí naložila. Ráno za pošmourného počasí, překračujeme bezejmenné sedlo 3800, kde dostáváme sněhovou spršku, mokří stavíme stan u jezera, kde trávíme zbytek dne za sněho-dešťového počasí. Po třech hezkých dnech ráno se loučíme s Filipem a Kačkou meruňkovicí, a my se vydáváme přes sedla Ukraine a Untor, na trek, kde jen tak nikoho nepotkáte. Kolem poledne vystupujeme na první bezejmennou čtyřtisícovku. Čekají nás krásné výhledy na jezero a počasí se konečně začíná zlepšovat. Pořizujeme pár fotek, nasáváme atmosféru a rychle zpět, výška už začíná být znát. Úmorným broděním ve sněhu přecházíme sedlo, kde nás čeká krásný trek travnatým údolím, večer trávíme na rozcestí do nejvyššího sedla na cestě Ukraine pass. Po chutné snídani a za krásného počasí vycházíme do sedla, cesta je o poznání horší, často se ztrácí, na orientaci složitější, ve 3700 přicházíme na ledovec, kde se raději navazujeme. Za přicházející bouřky stavíme stan, máme kliku, naštěstí se stěhuje do jiného údolí, počasí je tu nevyzpitatelné . V úterý ráno se nestabilní sutí plazíme pokořit sedlo, jež se nám po cca hodině daří, sestup není o nic lepší, ale po levé straně vykukuje pěkně dostupná hora Dutnovous 4350m, kterou pokořujeme za sněžné bouře. Sestup po ledovci dolu směr Unjuntor, cestu nám zpříjemňují pěkné výhledy na Pik Karakol a Djigit, kde také stavíme naši jurtu. Po deštivé noci balíme věci a za hodinu na to, už bereme mačky, uchvacuje nás nádherná stěna Djigitu, jež obcházíme zprava. Kolem poledne zdoláváme ledovec Unjuntor, je odkrytý a bez trhlin, balíme lano, mačky, už tu nebudou potřeba, čeká nás 30ti km sestup do Karakolu, sluníčko úspěšně bojuje s mraky a osvětluje náš původní cíl Pik Karakol 5218m. Špatně odbočujeme a ztrácíme cestu, jsme nuceni jít po moréně, blíží se bouřka, začíná závod s časem, rychlý, né moc bezpečný sestup pod ledovec, kde stavíme stan. Opět přichází bouřka, naštěstí se kousek před námi stahuje pryč, ach to počasí…. Další den je ve znamení sestupu, ráno brodíme řeku, byla to nejstudenější voda za celý výlet, dobu necítím prsty. Začínáme potkávat první turisty, je to oblíbená cesta, také jediná dobře dostupná s výhledem na Karakol. Sestup je nudný a dlouhý, po druhé hodině procházíme kemp. A ejhle čekalo nás malé překvapení – cestu vzala řeka, hrabeme se tedy strání nahoru a obcházíme horem. Narážíme na první osadu, rychle kupujeme pivko a v lesíku před městem stavíme stan. Náš trek v Národním parku Karakol uzavíráme dobrým jídlem, tj. dojídáme poslední zbytky jídla a zapíjíme je douškem zlatavého moku. Další den nás čeká přesun do Národního parku Ala-Archa.

Ráno přicházíme do Karakolu, vybíráme penízky a taxíkem valíme do Ala Archa, máme asi štěstí na taxikáře, ale tento nás po cestě málem 2x zrakvil (s dopravní předpisy si tady nikdo hlavu neláme). Po 8 dnech si dáváme normální jídlov motorestu,pekně mastné beranní maso, jsem zvědavý, koho to prožene. Navečer už stojíme před branami parku, opět za bouřky, odchytává nás Ruska a nabízí odvoz nahoru za 400 somů, bereme, šlapat 12km asvaltu se nám nechce. Za deště si pod přístřeškem přebalujeme věci a vyrážíme směr chata Racek. Čeká nás naše značení, modrá a červená, později se dovídáme, že chatu postavili Slováci. Dvě hodiny ještě šlapeme a stavíme bydlení, ráno brzy vstáváme, těšíme se na první čtyřtisícovku v tomto parku, tj. Komsomolest peak 4204m. Cesta ubíhá rychle, na lehko se jde krásně, krajina se mění, vrcholky jsou vysněžené včerejšími rozmary počasí, trávu zaměňují mechy a suť. Za 4 hodiny stojíme na vrcholu, počasí krásné, horami dole se prohání mraky a nahoře svítí. Vyrážíme na vedlejší nejmenný vrchol 4215m a dolů. Bereme věci a vyrážíme na těžko do kempu, přichází bouřka, za deště šlapeme nahoru a za sněhu stavíme stan kus od chaty, slyšíme češtinu, potkáváme dva krajánky, večer získávám informace o pik Uchitel, náš další cíl. Cesta je jak říkaly, pouze sutí a sněhem, občas se ztrácí, ale naštěstí již před námi dva lidé šli, využíváme jejich stopy. Před hřebenem je předbíháme a za 3 hodiny už fotíme nádherné výhledy na Pik Semenava a Korona, náš zítřejší cíl. Na vrcholu dáváme aklimatizační pauzu a pomalu dolů, třetí čtyřtisícovka v tomto parku je za námi. U stanu příprava na zítřek, jdeme brzy chrnět, budíček nastaven na 3:00. Pípání hodinek ohlašuje výstup na Pik Korona, vaříme kaši a teplý čaj a za světel čelovek vyrážíme po moréně nahoru, za dvě hodiny míjíme stanové městečko a nastupujeme na ledovec, začíná se rozednívat, cesta je dosti chozená, tudíž jdeme po stopách. U bivaku 3900m se cesty dělí, volíme více vyšlapanou, což se později ukazuje jako chyba a ztrácíme 2 hodiny. Od bivaku po ledovci nahoru, výška začíná být znát, 4700 obědváme a hurá na poslední lezecké pasáže. Hora má asi 7 vrcholů, volíme špatný, slaňuji zpět a jdeme na vedlejší. Kolem 13 hodiny stojíme na vrcholu PIK Korona 4814m. Počasí excelentní, bez mráčku, horko, nahoře lítají motýly. Sestupujeme rozbředlým sněhem a kolem 16 hodiny jsme u stanu, spokojení vaříme, na kontě máme 6 čtyřtisícovek. Ráno balíme, a sestupujeme zpět k Alpine kempu, máme ještě čas, proto volíme trek do dalšího údolí, kde zdoláváme ještě jednu třítisícovou horu s pěknými výhledy.

Další den chytáme taxi do Biškeku, bereme si hostel, sprcha, jídlo a na letiště. Spokojeni čekáme na odbavení a jsme rádi, že se zdrávy vracíme za rodinami.

Fotky z treku jsou v galerii.

Míra a Jirka