Díl první: Dvoje plíce v jedné stopě

Má to své kouzlo, ale myslím, že většina z vás to již poznala, padá bílý sníh, padá celou noc a ráno je bílo, někteří se zděsí a někteří jásají. A ohlédneme se a vidíme stopu, malou i velkou, některá stopa vede do práce jiná do školy, často všemi směry. Důležité je, aby jsme dokázali nalézt stopu i zpátky, a i přesto že se budeme vracet, tak kráčíme vpřed. Rozhodl jsem se také poznávat stopu, nejen stopu vpřed a zpátky, ale také stopu vedoucí nahoru a dolů. A musí se opatrně, vstávám ve dvě hodiny v noci a vyrážím za Osvětimany pod Chřiby, tam kde přes den v zimním období jezdí vlek nahoru, a potom dolů se řítí množství jásajících lyžařů. V noci ale tady nikdo není, ani noha, ani jásot a vlek stojí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Přijel jsem jen abych po dlouhém roce oprášil svá dřeva, nasazuji tulení pásy a už ťapám vzhůru, vzhůru a zase dolů, nyní bez pásů. Tak to zopakuji ještě dvakrát a to stačí, vracím se domů. Uběhne týden a jsem tady zase, s dětmi i kamarádem, tentokrát kromě pásů zkoušíme i železa, kterým odborně říkáme mačky. A znovu třikrát nahoru a dolů a domů. Jako první zimní procházka to stačí. Možná bláznovství, myslí někdo, a třeba ne, třeba jen první krůček vpřed a malý krůček vzhůru. Je to úžasná schopnost člověka, kráčet vpřed a kráčet vzhůru.

Uběhne další týden a zase lepím pásy na svá dřeva, dnes bude cesta delší a i vyšší. Pomalu se objevuje slunce mezi stromy a sněhové krystaly se rozsvěcejí do nádherné ozdoby. Cesta začíná u stovky křížů, u hřbitova pod Bílými Karpatami a vede mnohými lesními serpentinami na horní pláň, na hřeben a hranici mezi dvěma zeměmi, které ne tak dávno byly jednou zemí. Ale lidské srdce tato čára nemůže rozdělit, možná to je jako plíce, obě se potřebují a tvoří dech jednoho člověka. Počasí je nádherné, slunečné a bezvětří, všude je bílo a teplo. Na nevelikém vrcholu Velké Javořiny je vysílač, není tady kříž, ale i vysílač má svoji symboliku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sjíždím několik metrů na druhou stranu a navštěvuji Holubyho chatu, tato chata spojuje také historie dvou národů, postavili ji členové turistických svazů obou zemí a Holuby byl protestanský kazatel, přírodovědec, místní rodák. A nepoznáte tady zda jste v Čechách/Moravě nebo na Slovensku, kultura, tradice i lidé jsou si podobní a velmi blízcí. A sluníčko svítí víc a víc, zase zpátky nahoru a pak už po dlouhé cestě dolů k stovkám křížů a zase domů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 A uběhne jen pár dní a opět mě to láká ven, stopa míří ještě dál a ještě výš. Nyní překračuji hranici na jihu a oetevírá se mi veliký kuloár pod Schneebergem. Slunko se schovalo za tento veliký alpský masív a musím čekat na nové paprsky, novou hru a nové ozdoby. Ale ne, jsou čtyři hodiny v noci a vidím, obloha je celá posetá hvězdami, jako země obrácená, jako sníh nad námi. Na dřevech a pásech procházím temným lesem, je teplo, je ticho a údolí se pomalu rozsvicí a brzy zhasíná a objevuje se veliký bílý kuloár. Už není ticho, pravidelnými nárazy doráží silný vítr a bílé krystalky rozhazuje všemi směry víc a víc, až to bolí. Musím se schovávat, musím se krčit, a jakmile se mi podaří napřímit padám, nebot vítr je silnější než mé kroky. Opakuje se to často, a už dávno mám svá dřeva na batohu a kráčím vzhůru v železech. Zvládnu to jen do nejvrchnějších pater tohoto kuloáru, pod skály, kde jsem věřil že vítr nebude mít takovou sílu. Ale měl. Dva velcí přátelé a také nepřátelé, slunce a vítr. Slunce bylo příjemné, ale vítr vítězil a zvítězil. Musel jsem se otočit a zamířil dolů do údolí. Byl jsem o polovinu výš než před mnoha lety kdy nás s kamarádem zastavil led, nyní jsem měl železa, ale proti větru jsem byl slabý, příliš slabý. A sjezd dolů byl dlouhý a nádherný, každým metrem byl vítr slabším a slunce silnějším. Budu nad tím přemýšlet a vůli se vrátit jistě mám.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Uběhl opět týden, týden kdy jsem sledoval předpověd počasí, předpověd směru a síly větru. V kuloáru bylo málo sněhu a hodně zledovatělý, možná až nebezpečný. Pak je lepší zvolit ke slunci jinou cestu. Vyjíždím s Eliškou, půjdeme cestou schovanou v lese i ve skále, cestou dlouhou, ale při dobré píly a vytrvalosti také cestou vedoucí na vrchol, na nejvyšší vrchol jižního souseda, Dolního Rakouska. Cesta ke slunci začíná na střední škole, a pokračuje do velikého města na Dunaji, města valčíků a domu svatého Štěpána a mnoha muzeí. Jak jinak, navštěvujeme Naturhistorische museum, kde se nachází mnoho hodnotných a krásných exponátů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Od kamenů, meteoritů, přes mamuty, žirafy a dinosaury až po člověka a jeho pohřbívání, vidím zde také bobra, který je u nás chráněný a žije i nedaleko našeho domova. Odpoledne zvládneme na našich dřevech a pásech vyťapat ještě nad tisíc metrů vysokou chatu Edelweishuette, zde usínáme u krbu, s oblohou plných hvězd a očekávání cesty ve skalách. Během rána se nám podaří nejprve s lyžemi na nohách v lese a potom na baťohu ve skalách až na horní patro, tam kde končí jedna těžká cesta a objevuje se nová těžká cesta. Tato dlouhá cesta vede přes několik nekonečně dlouhých stoupání a klesání, ale stále vzhůru, blíž k slunečním paprskům. Ještě před polednem dosahujeme dvatisíce metrů vysoko položenou Fischer chatu. Chatu která nese název rybářská, a může to být přesné vyjádření pokud si dokážeme představit velikého rybáře sedícího na kraji jezera a pod ním se nacházející obrovsky veliké a rovinaté údolí sahající od Puchbergu po Vídeň a ještě dál. Už pokračujeme dál, ještě poslední dva tři kopečky, Eliška je silná, silnější než vítr a silnější než sluneční paprsky. A za malou chvíli jsme na nejvyšším vrcholu tohoto nejvýchodnějšího pohoří Alp.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obloha je jasná bez mráčků, a dole v údolí jsou mraky naklepané jako peřinky, jenom do nich skočit, aspoň tak o nich vypráví Eliška. Je to hezký pocit, se svojí dcerou, s lyžemi stát takto vysoko, pod křížem a cítit jak je příroda nádherná. A vím, že zvládneme cestu i dolů do údolí, bude stejně tak dlouhá, možná ještě delší, ale určitě rychlejší. A vede na druhou stranu hory a pak se stáčí na výchozí místo před Edelweis chatu. Nějakou hodinu nám to trvalo, sjížděli jsme opatrně s nějakým tím pádem do měkkého bílého prašanu, no od peřinky dost vzdáleného. Od chaty už to bylo jen příjemné sjíždění až na parkoviště a pak příjemná cesta domů.

A pokud tento díl začal při svítání tak zase končí při západu. A je to tak dobře, střídání dne i noci, i střídání toho těžkého s tím lehkým a radostným. Ale cesta ke slunci ještě nekončí, pokud v noci to byla procházka, tak vím, že i tato kapitola je procházkou.

~~ Karel Pazourek ~~