je hora ve švýcarských alpách, v kantonu Wallis. Je to taková “bílá čepice”. Nachází se nad lyžařským střediskem Saas Fee, kde celý rok je mnoho turistů, ale určitě také nabízí mnoho míst kde nepotkáte nikoho a jste závislí sami na sobě. A taková místa máme rádi a pokud si zvolíme období kdy ještě nazačala ta cestovatelská horečka pak opravdu lze prožít mnoho. Být blízko přírodě, být blízko sobě, být blízko novým zkušenostem, to byl cíl naší cesty.

Ale začnu krátce od začátku, na Allalilnhorn jsme se domlouvali dlouho, věděli jsme že hora patří k lehčím kopcům mezi ostatními nad čtyřitisíce metrů vysokými, má mnoho možností a směrů jak na ní vylézt. Hora je oblíbená také v zimě pro skialpové výlety. Dva roky předtím jsem spolu s Jirkou vyťapal na nedaleký Strahlhorn, od přehrady Stausee Mattmark. Cesta to byla dlouhá, ale příroda nádherná, krásné až dojemné výhledy nejen na hladinu vzdalující se přehrady ale i vrcholky blízkých vysokých hor, západ slunce a oblohu plnou hvězd. No romantika, k tomu stan u ledovce a večeře přímo královská, vlastní na malém hořáku.

Nyní na začátku měsíce červen se naskytla příležitost opět do hor vyrazit, Libor, Svaťa a Štěpán přijeli pro mě brzy ráno a před osmou jsme už přejížděli hranice do Rakouska. Cesta po dálnici nám utekla a před vjezdem do Švýcarska jsme doplnili zásoby pro další dny v horách. První horský pas jsme přejeli dobře a před druhým který se nazývá Furkapas jsme byli zaskočeni, už při prvním pasu jsme viděli že sněhu bude hodně, ale tolik aby Furkapas byl zavřený to jsme nečekali. Tak jsme ještě večer zvládli projet tento masiv vláčkem a nakonec před půlnocí už uléhali do spacáků u přehrady odkud jsme druhý den chtěli jenom už po svých.

Cestu od přehrady až na místo stanu jsme zvládli i s větší námahou kvůli množství sněhu velmi dobře a rychle. Odpoledne jsme ještě zvládli si prošlápnout naší cestu pro další den, kterou budeme absolvovat ještě za tmy. Bylo to dobře, neboť jsme si ušetřili zbytečné hledání a především trochu zmapovali i ledovcové thrliny, jak se jim bezpečně vyhnout. Kluci a myslím všichni jsme byli v dobré náladě, večer jsme si povídali u stanu, navařili čaj a brzy se schovali do stanů a teplého spacáku, na sněhu na ledu, chráněni proti větru.

Ráno jsme stanovili budíček na půl páté a v pět hodin jsem už vyráželi oblečení v mačkách s čelovkami do ještě krásné noci, nebo už svítání. Obloha byla chvili zatažená, chvíli bylo vidět v dáli na východě sluníčko, ale určitě nám bylo teplo. Sněhu nebylo příliš, nebo byl v této výšce nad třitisíce metrů ulehlý, tedy se nám šlo dobře. Sníh jsme zkoušeli, proti lavinám, podle stínu také určovali jeho pevnost a stabilitu. Cesta by to lavinézní být neměla, ale nevíte nikdy, vždycky se shora padají nepříjemnosti dolů. Chvíli jsme dělali odpočinkové přestávky, výška byla znát a ve vedení lana jsme se střídali, každý chvíli prošlapával cestu. Byla to radost vždy když se protrhla obloha a nad námi se postupně objevoval samotný Allalinhorn. Převážná část této cesty byla po ledovci ve sněhu, postupně se zvedající, ani zvlášt dlouhá a náročná. Těšil jsem se na posledních dvěstě metrů, věděli jsme že to bude menší skalní mixové lezení. Otáčeli jsme se a nikde neviděli nikoho, ani stopa nebyla před námi. Byl to hezký den.

Cesta to nebyla nějak dlouhá, stoupání bylo pozvolné, všude sníh a led, směr byl jasný, vzhůru na zasněžený hřeben a po hřebeni stále nahoru. Nekonečné přestávky pro lepší dýchání, teplý čaj z termosky byl vždy tím nejlepším nastartováním. Ale opravdu, protože jsme byli čtyři na laně stoupali jsme rychle a dobře. Brzy jsme viděli před námi poslední skalní výšvih a čím jsme byli blíž ukazaovala se i jasná lezecká cesta kudy se nám vyleze nejlépe. Dali jsme tam dvě mezijištění. Nad skálou jsem tušil už kříž který by měl být blízko, nebyl ještě vidět, ani kvůli větší mlze jsem ho neviděl, ale byl před námi ještě skalní blok. Přelezli jsme ho víc vlevo a pokračovali ještě snad sto metrů. Potom se už ukázal kříž, byl již blízko. Byla to radost ho vidět a větší radost stát u něho. Je to vždy nádherný pocit dosáhnout cíle, čas byl dobrý, mohli jsme déle zůstat a vychutnat si výhledy po okolí. Mohli jsme se spolu víc bavit, byl jsem rád že jsem viděl ostatní být štastnými. Ano je to krátké štěstí, možná v životě ne zásadní, ale určitě hluboké které zasahuje nitro. Zvlášt když potom dole někteří se přiznali že nevěřili že dosáhneme až nejvyššího místa Allalinhornu. Není to náročný kopec, a cestu po hřebeni i s lezením po skále poslední metry je hezčí cestou než cesta na druhé straně, pouze po ledu a sněhu. Nikdo tady dnes nebyl a nikoho jsme nikde ani v dáli neviděli, byli jsme sami na vrcholu I na hřebeni a celé dny jsme nikoho nepotkali.

Začali jsme sestupovat, opatrně, dolů to šlo velmi dobře, rychle. Sbírali jsme svůj materiál, karabiny, ledovcový šroub kterým jsme se jistili na jednom nepříjemném místě.

Ještě než se začalo stmývat podařilo se nám dorazit ke svým stanům. Udělali si večeři, a plánovali další cesty, nyní ale také vstávání pro příští den. Věděli jsme že by se mělo počasí měnit, proto jsme ráno vstali po páté, v šest hodin měli věci v batohu a začali sestupovat. Z posledního kopce nad přehradou kde pomalu končil sníh začalo pršet, nahoře určitě sněží, tady pršelo a k autu jsme přišli celí mokří. Ale to nevadilo, byli jsme rádi že jsme dole a zvládli všechno bez úrazu.

Byl to nádherný výlet, kamarádský, vlastně teprve na kopci jsme se začali víc poznávat. Cesta autem domů přes Lichtenštejnsko a Rakousko utekla dobře. Domů jsem přijel někdy kolem druhé hodiny v noci a kluci ještě pokračovali do Čech.

Doma všichni spali, bylo to příjemné, udělat si kafe a ještě posedět na terase v zahradě a vzpomínat na poslední dny.

Napsal Karel Bernard Pazourek