Přechod hlavního hřebene Krkonoš na skialpech

Na konci března kdy byla dobrá předpověď počasí jsme si naplánovali přechod hlavního hřebene Krkonoš, od západu na východ, na lyžích.

Náš výšlap začal dopoledne v Harrachově. kdy jsme byli donuceni z důvodu nedostatku sněhu nazout si ještě boty. S lyžemi na batohu jsme se vydali absolvovat první kilometry podél Mumlavy až k Mumlavskému vodopádu. U vodopádu jsme se zastavili na teplou polévku do žaludku, poté jsme pokračovali dále po běžkařské trati lesem stále výš a výš už přezuti do lyžáků s lyžemi. Výšlap byl ze začátku těžší, ale jak jsme se rozešli hned se šlo lépe. Byla příjemná zima, přes stromy prosvítaly paprsky slunce a vítr šuměl do korun stromů. Celou cestu se šlo nádherně až k Vosecké boudě. Tato první 8km dlouhá etapa trvala asi 4 hodiny s malými přestávkami na čaj. Bylo to postupné stoupání vzhůru na hřeben. Kolem čtvrté hodiny jsme už byli u boudy kde jsme si radostně oddechli. S velkou chutí jsme si vyzuli lyžáky protože jsme byli celkem unaveni a mírné mozoly se začali projevovat. Ubytovali jsme se a vydechli si, šli jsme si odpočinout, někteří do postele, někteří se šli nadýchat horského čerstvého vzduchu a užít si sluníčka a pak i kouzelný západ. Chata je na samotě takže pohádková krása. Večer nás s taťkou a se Štěpou čekala výborná večeře a zasloužený spánek.

Včasně ráno potom snídaně i když podle našeho tatínka byla dosti pozdě. Odpočati jsme se vydali dál, já prožívala menší krizi, ale při povzbuzování od tatínka a bratra se šlo hned líp. Z Vosecké boudy jsme šli po stopách Hanče a Vrbaty přes Tvarožník kolem Sokolníku až na Violík a dál. Počasí nám přálo, bylo nádherně celé dopoledne. Cesta se táhla po samotném hřebeni Krkonoš, odpočinek nás čekal až na Vysoké pláni kde byl úžasný výhled na Sněžné jámy a pohled do Polska. Tato etapa byla nejvíc náročná, měla necelých 18km. Mužské kameny, Dívčí kameny a už Petrovka, to znamenalo další přestávku. Já už byla na konci sil ale pokračovalo se dál a dál. Člověk si v takovém tichu může rozmítat nad svými myšlenkami a nebo se jen kochat nádhernou přírodou Krkonošských hor. Na západě jsme viděli Zlaté návrší s mohylou Hanče a Vrbaty a na východě v dáli tušili nejvyšší horu Krkonoš Sněžku.

Večer před zahájením výšlapu jsme byli v Jičíně v kině na filmu Poslední závod, takže já měla stále v hlavě jediné: “Jak mohl Hanč celou trasu uběhnout a ještě v tak hrozném počasí”. O nějaký ten čas a ujitý kilometr se nám začalo malinko zhoršovat počasí a zatahovat se, tulení pásy na lyžích začaly prokluzovat na ledě, nám to však nevadilo a pokračovali jsme dál směrem k Luční boudě. Když už jsme byli všichni na pokraji sil najednou se před námi objevila bouda, ANO Luční bouda. Takovou radost jsem neměla ani nepamatuji. Ze všech sil jsem doběhla k boudě, abych si už vyzula lyžáky a čekala na příchod své posádky. Na boudě jsme se ubytovali a povečeřeli. Pivo mají dobré, ale jídlo ještě lepší. Pocit jsme ze sebe měli úžasný protože jsme zdolali tu nejdelší část. Vyplazili jsme se do pokoje a tam spokojeně usnuli.

Další den ráno jsme posnídali a už se chystali na poslední závěrečnou etapu, která vedla kolem Slezské boudy až na samotný vrchol Sněžky a potom přes Svorovou horu až na Pomezní boudy. Tato třetí etapa byla dlouhá dalších deset kilometrů, dohromady jsme na lyžích zvládli necelých 40km za tři dny. Počasí se nám „vyjařilo“, jak by řekl Hanč. Pod Sněžkou to bylo mírně namrzlé a lyže nám začali ujíždět do stran ze svahu. Když jsme překonali těžký úsek, tak jsme si na Sněžce slavnostně připili naší domácí slivovicí a dokonce i s Jagermeisterem. Sněžka je nejvyšší hora Krkonoš, vysoká 1603m. Viděli jsme zpátky dole Luční boudu a česká údolí. Opravdu bylo nádherně.

Na lyžích jsme sjeli a přes další kopečky šlapali směr Horní Malá Úpa. Po cestě nám ubýval sníh ale stále se dalo jít na lyžích. Lyže jsme sundali až ve vesnici kde jsme stihly na minuty přesně autobus už směr Harrachov k našemu autíčku.

Napsala Eliška Pazourková