Ještě nikdo z nás před rokem, kdy jsme sestupovali z nevyššího kopce Krušných hor netušil, jaký bude letošní rok, ale už to tak v životě bývá a v celých dějinách člověka i v dějinách samotných nebývá vždy požehnání. Všechno kolem nás se často mění, jednou je hezky jindy ošklivo. Rád říkávám s nadějí, že po temných nocích přichází slunná rána, tomu nás učí i pobyt v přírodě, tak jako sestupujeme vzhůru na kopec čeká nás i sestup do údolí. Nahoře může být hezky a dole ošklivo a zase naopak, v údolí je jasno a nahoře není nic vidět. Možná tak jsme mohli někteří z nás prožívat korona-virovou pandemii celý rok, nikdo z nás netušil, jak to všechno dopadne. A v těch jasnějších chvílích jsme mohli vyrazit do hor a radovat se z krásné přírody a prožívat svůj pohyb. Jindy jsme zůstali uzavření ve svých domovech a platil zákaz vycházení. Letos jsme lezli po skalách a navštívili různé horské oblasti, na Slovensku Malou Fatru, v Rakousku Vysoké Taury a dvakrát navštívili Ötztalské Alpy v Itálii. Jiní navštívili Berchtesgadenské Alpy a jiní poznávali krásné české hory, vím že mnozí z nás byli v Krkonoších na nejvyšší hoře Sněžce. Také několikrát v Bílých Karpatech.
Na závěr roku se setkáváme jako Horolezecký klub Chřiby společně v různých pohořích, letos jsme uskutečnili setkání pod Pradědem v Jeseníkách.
Když jsme ještě na jaře objednávali chatu pro toto výroční setkání, tak jak už to bývá, není to vždy jednoduché, nevíme, jaké bude počasí, nevíme kdo z nás opravdu přijede a nakonec jsme do posledních dnů ani nevěděli zda opravdu se setkání uskuteční. Víme vždy pouze termín, druhý víkend v prosinci. Pobyty na chatách, restaurace a i počty lidí kolik jich smí být vlastně spolu pohromadě, všechno se stále měnilo.
Nakonec začátkem prosince všechno vypadalo nadějně, přihlášených nás bylo hodně, chata na horách otevřená, předpověď počasí nejistá, ale to nám nevadí nikdy, s počasím se často nějak srovnáme. A správce chaty nám předal instrukce kolem chaty, kde je dřevo a klíč a popřál příjemný pobyt na horách.
První den jsme navštívili horskou obec a lázně Karlova Studánka, byla pod sněhem a už měla vánoční atmosféru. Podívali jsme se i na místo odkud budeme zítra vyrážet na náš celodenní výstup, na nejvyšší horu Jeseníků i celé Moravy horu Praděd. Praděd měnil několikrát svůj název, už staří Slované ho nazývaly Stará Vatra, až v pol 19.stol se přejmenoval na Altvater česky potom Praděd. Na vrchol vede několik turistických cest. Chtěli jsme jít při potoku Bílá Opava po modré turistické značce. Večer jsme se potom už začali setkávat v útulné chatě, někteří se postupně omlouvali kvůli pracovním povinnostem, jiní onemocněli a někdo chuť přijet neměl. Chata byla na samotě, museli jsme si ji sami vytopit a fajn bylo že jsme si mohli tady i navařit kdo co chtěl. Do večera nám potom tekla i teplá voda.
V sobotu jsme brzy ráno vyrazili, na parkovišti byla další dvě auta. Byl jsem překvapený jak tato cesta byla nádherná, jde se několik kilometrů lesem, potok se přechází po dřevěných mostech, jinde kamenných schodech, opravdu je to pohádková cesta a mírně se stále stoupá vzhůru, až k chatě Barborka, odtud jsme šli po zasněžené cestě, vedoucí od Ovčárny až na Praděd.
Nahoře foukal silný vítr a byla tak velká mlha že ani vysílač nebyl vidět. Jen jsme tušili kde jsou Petrovy kameny, jakým směrem je Kralický Sněžník a také Velká Javorina. Sněhové podmínky, zima i mlha byla jako vloni na Klínovci, ale byli jsme tady, 1491metrů vysoko, podařilo se. Cesta dolů uběhla také příjemně, na oběd jsme se zastavili na chatě Barborka. Když jsme sestoupili až k autu v Karlově Studánce, parkoviště bylo plné a auta stála i po silnici. Na kopce se má vyrážet brzy tak jsme naučení a na chatu přicházet se stmíváním tak se nám to zase podařilo.
Byli jsme rádi a večer proběhlo tradiční výroční setkání, vyhodnotili jsme uplynulý rok, rozdali karabiny za výkony a předali také putovní cepín za nejvyšší dosažený vrchol. A povídali si a plánovali rok nový.
V neděli jsme se potom pomalu rozjeli do svých domovů, někteří se zastavili v Olomouci u vánočního stromu, jiní potom na zámku ve Velkých Losinách a jiní jeli přes Červenohorské sedlo vysoké přes tisíc km a ležící na hranici Moravy a Slezska.
Příští rok se chceme sejít v Českém Švýcarsku, pokud se podaří tak i pod Pravčickou bránou, už se těšíme.
Napsal Karel Bernard Pazourek